Vyšetřování probíhalo na radnici v Shoreditch pod vedením doktora Macdonalda, poslance a koronera pro severovýchodní oblast Middlesexu. Za policii byli přítomni superintendant Thomas Arnold, inspektor Abberline a inspektor Nairn. Přítomen byl i asistent koronera pan Hodgkinson.

 

Porotci jednotlivě udávali svá jména. Jeden z nich dodal: "Nechápu, proč vyšetřování tohoto případu spočívá na našich bedrech, když se vražda stala ve Whitechapelu."

Pan Hammond (jeden z úředníků koronerova úřadu): "Nestalo se to ve Whitechapelu."

Koroner (přísně směrem k porotci): "Vy si myslíte, že neznáme naše povinnosti a že neznáme nám svěřenou oblast? Porota byla předvolána naprosto v souladu s běžným postupem a nemá proto žádný důvod cokoliv namítat. Pokud ve svých námitkách budete pokračovat, vím jak dále postupovat. Trvá porota na svých námitkách?"

Porotce: "My jsme byli předvoláni pro oblast Shoreditch, ovšem tento případ se stal ve Spitalfields."

Koroner: "Stalo se to v nám svěřené oblasti."

Jiný porotce: "To není moje oblast. Já pocházím z Whitechapelu a mým koronerem je pan Baxter."

Koroner: "Nemíním o této věci s porotou diskutovat. Pokud se mnou někteří porotci nesouhlasí, ať se tedy teď vysloví." Po krátké odmlce: "Musím porotě připomenout, že pokud panují nejasnosti ohledně oblasti, kde bylo tělo nalezeno, vyšetřování spadá do oblasti, kam bylo tělo uloženo."

 

Porota již nic nenamítala, proto následovala přísaha jejich jednotlivých členů. Poté se porota odebrala za doprovodu inspektora Abberlinea do márnice v sousedství kostela v Shoreditch, kde si prohlédla tělo oběti uložené v rakvi. Následně porotci navštívili pokoj v Miller's Court na Dorset Street, kde došlo k vraždě. Pokoj byl velice chudě vybaven. Podlaha byla holá, bez koberce. Se stoly nebylo od nálezu těla nijak manipulováno. Jeden byl za dveřmi, blízko postele a druhý vedle většího ze dvou oken, které směřovalo do dvora, ve kterém byla popelnice a vodovodní kohoutek.

 

 

Koroner: "Mluvil jste někdy se zesnulou o jejích rodičích?"

Barnett: "Ano, často. Říkala, že se narodila v Limericku a když byla ještě malé dítě, rodina se přestěhovala do Walesu. Nevím jak dlouho tam žila, ale do Londýna se přistěhovala před čtyřmi lety. Její otec se jmenoval John Kelly a byl to buďto předák nebo mistr v hutích v Carnarvonshire nebo Carmarthen. Prý měla jednu sestru, slušnou ženu, která objížděla tržiště a prodávala tam různé zboží. S touto sestrou se měla velmi ráda. Dále měla 6 bratrů žijících v Londýně. Jeden z nich sloužil v armádě. Ještě vím, že jeden z nich se jmenoval Henry. Ani jednoho z nich jsem nikdy neviděl. Zesnulá mi řekla, že když byla velmi mladá, vdala se ve Walesu za horníka. Myslím, že se jmenoval Davis nebo Davies. Říkala, že zemřel při výbuchu v dole, ale nevím, kdy se to stalo. Myslím, že říkala, že v době svatby jí bylo 16 let. Když její manžel zemřel, odjela ke svému bratranci do Cardiffu."

Koroner: "Žila v Cardiffu dlouho?"

Barnett: "Ano, 8 nebo 9 měsíců strávila v místní nemocnici. S bratrancem neměla lehký život. Myslím, že právě on mohl za její pád. Také jsem jí to několikrát řekl."

Koroner: "Poté, co odešla z Cardiffu se přestěhovala do Londýna?"

Barnett: "Ano. Byla zaměstnaná v nevěstinci pro homosexuály ve West Endu, ale nevím jakou práci tam dělala. Jednou se tam seznámila s nějakým gentlemanem, který se jí zeptal, jestli s ním nechce odjet do Francie."

Koroner: "A odjela s ním?"

Barnett: "Ano, ale nezůstala tam dlouho. Říkala, že se jí nelíbila její role na tomto výletě. Víc o tom nevím. Ve Francii nebyla déle než 2 neděle. Pak se vrátila do Anglie, kde nějakou dobu žila v Ratcliffe Highway. Potom žila s nějakým mužem naproti Commercial Gas Work v Stepney. Ten muž se jmenoval Morganstone."

Koroner: "Viděl jste někdy toho muže?"

Barnett: "Nikdy jsme ho neviděl. Ani nevím, jak dlouho s ním žila."

Koroner: "Byl tento Morganstone posledním mužem, se kterým žila?"

Barnett: "To nevím. Zmiňovala se o muži jménem Joseph Fleming, se kterým nějakou dobu žila v jedné barabizně na Pennington Street. Mluvila o něm velmi hezky. Byl to zedník, který bydlí na Bethnal Green Road. Nevím ale, kdy sním žila."

Koroner: "Je to vše co víte o její minulosti?"

Barnett: "Ano. Nevím jestli byl poslední Morganstone nebo Fleming, ale pak už žila se mnou."

Koroner: "Kde jste se potkali?"

Barnett: "V Commercial Street. Popili jsme spolu a domluvili se, že se příští den - to byla sobota - znovu uvidíme. Příští den jsem se rozhodli, že budeme žít spolu. Nastěhovali jsme se do podnájmu v George Street, kde jsem to znal. Žili jsme spolu až do našeho rozchodu, ale i nadále jsme zůstali přáteli."

Koroner: "Říkala někdy, že má z něčeho nebo z někoho strach?"

Barnett: "Ano, několikrát. Předčítal jsem ji novinové články o vraždách z poslední doby, o které se velmi zajímala."

Koroner: "Měla strach z někoho konkrétního?"

Barnett: "Ne, pane. Ani naše hádky netrvaly dlouho."

Koroner: "Děkuji Vám za vaše svědectví, zhostil jste se své úlohy opravdu dobře. (Směrem k porotě): Policejní lékař se na mne obrátil s otázkou, zda budeme vyžadovat jeho přítomnost. Podle mého názoru bude nejlépe, když se dnes dostaví, aby nás obeznámil s příčinou smrti oběti. Pak už bude moci být tělo pohřbeno. Není nezbytné, aby nás policejní lékař seznamoval s kompletní lékařskou zprávou, ale on sám přišel s návrhem, aby mohl před nás předstoupit a objasnit příčinu smrti zesnulé."

Porota souhlasila.

 

Thomas Bowyer: "Bydlím na Dorset Street 37 a pracuju u pana McCarthyho v jeho hokynářství na Dorset Street 27. V pátek ráno v 10:45 mě pan McCarthy poslal do pokoje číslo 13, kde bydlela Mary Jane. Nevěděl jsem, že se jmenovala Kellyová. Měl jsem u ní vybrat dlužné nájemné. Zaklepal jsme na dveře. Nikdo neodpovídal tak jsem zaklepal znovu a pak ještě jednou. Protože pořád nikdo neodpovídal zašel jsem za roh, kde jsem věděl, že je rozbité okno - jedna malá okenní tabulka."

Policejní inspektor Charles Ledger z oddělení G předložil plánek pokoje oběti. Bowyer ukázal na okno s rozbitou výplní. Bylo to okno, které bylo nejblíže dveřím.

Bowyer pokračoval: "V okně byla záclona. Protáhl jsem ruku rozbitým oknem a nadzvedl záclonu. Uviděl jsem dva kusy masa, které ležely na stolku."

Koroner: "Kde stál ten stolek?"

Bowyer: "Těsně před postelí. Když jsem se dovnitř podíval podruhé, uviděl jsem tělo ležící na posteli a krev na podlaze. Okamžitě jsem vyrazil za panem McCarthym. Našel jsem ho v obchodě a hned jsem mu řekl, co jsem viděl. Vrátili jsme se k pokoji oběti a McCarthy se rovněž podíval skrz okno do pokoje. Pak jsme ihned vyrazili na policejní stanici, kde jsme inspektorovi řekli, co jsme viděli. Nikomu jinému jsme nic neřekli. Inspektor se pak s námi vrátil na místo činu."

Koroner: "Vídal jste oběť často?"

Bowyer: "Ano. Znám i Barnetta. Jednou jsem viděl oběť opilou."

Člen poroty: "Kdy jste viděl oběť naposledy?"

Bowyer: "Ve středu odpoledne. Mluvil jsem s ní na dvoře. McCarthyho obchod je na rohu Miller's Court."

 

John McCarthy: "Bydlím na Dorset Street 27. Jsem hokynář a majitel ubytovny. V pátek ráno, asi v 10:45, jsem poslal svého zaměstnance jménem Bowyer do čísla 13, aby tam vybral dlužné nájemné. Asi za 5 minut se vrátil a řekl: "Pane, zaklepal jsem na dveře a když nikdo neodpovídal, podíval jsem se skrz okno. Je tam spousta krve!" Vrátil jsem se s ním k číslu 13 a podíval se oknem do pokoje. Viděl jsem krev a tělo ženy. Nějakou chvíli jsem nebyl schopen cokoliv říct. Když jsem se vzpamatoval, řekl jsem: "Nejlepší bude, když půjdeme na policii." Nemám nejmenší pochybnost, že zavražděná se jmenovala Mary Jane Kellyová. Šli jsme s Bowyerem na policejní stanici na Commercial Street. Nejprve jsem se ptal po inspektoru Reidovi, nakonec jsme vše řekli inspektoru Beckovi. Ten se pak s námi vrátil na místo činu."

Koroner: "Jak dlouho oběť žila v onom pokoji?"

McCarthy: "10 měsíců. Bydlela tam s Barnettem. Nevěděl jsem, jestli byli manželé. Byl to spokojený pár, ale to okno rozbili během jedné ze svých hádek. Vybavení pokoje, postel, ložní prádlo, stolek a veškerý nábytek patří mě."

Koroner: "Kolik se platilo za tento pokoj?"

McCarthy: "4 šilinky a 6 pencí týdně. Oběť dlužila 29 pencí. Nájemné se platí týdně. S dlužníky jsem se vždy snažil domluvit. Několikrát jsme viděl oběť opilou. Když byla střízlivá, byla to velmi tichá žena. Když se ale napila byla velmi výřečná a společenská. Vždycky ale byla schopná chodit a věděla o sobě."

 

Mary Ann Coxová: "Bydlím v pokoji číslo 5 na Miller's Court. Je to poslední pokoj na levé straně. Jsem vdova a vydělávám si na ulici. Oběť jsem znala asi 8 nebo 9 měsíců. Bydlela v pokoji číslo 13. Jmenovala se Mary Jane. Naposledy jsem ji viděla ve čtvrtek v noci ve 23:45. Byla v té době velmi opilá."

Koroner: "A kde jste ji viděla?"

Coxová: "V Dorset Street. Šla do dvoru, několik kroků přede mnou."

Koroner: "Byla sama?"

Coxová: "Byl s ní menší, zavalitý muž chudého zevnějšku. Měl na sobě dlouhý, ošoupaný kabát a v ruce držel pivo."

Koroner: "Jakou barvu měl jeho kabát?"

Coxová: "Byl tmavý."

Koroner: "Jaký měl na hlavě klobouk?"

Coxová: "Byla to kulatá buřinka."

Koroner: "Měl dlouhé nebo krátké vlasy?"

Coxová: "Nevšimla jsem si. Měl uhrovitou tvář a plný zrzavý knírek."

Koroner: "Bradu měl oholenou?"

Coxová: "Ano. Musím podotknout, že pouliční lampa směřuje k bráně do dvora."

Koroner: "Viděla jste jak vešli do jejího pokoje?"

Coxová: "Ano. Řekla jsem ji: "Dobrou noc, Mary". Ona se pak otočila a zavřela dveře."

Koroner: "Držel ten muž něco v rukách? Tedy mimo toho piva."

Coxová: "Ne."

Koroner: "Oběť celou dobu nic neřekla?"

Coxová: "Řekla: "Dobrou noc, právě se chystám zpívat." Když jsem vstupovala do svého pokoje, právě začala zpívat "A violet I plucked from my mother's grave when a boy". Asi po čtvrt hodině jsem šla opět ven. Když jsem se v 1:00 vracela, pořád byl slyšet její zpěv. Pršelo, takže jsem si v pokoji trochu ohřála ruce a znovu jsem vyšla ven. I při odchodu jsem slyšela jak zpívá. Ve 3:00 jsem se znovu vrátila. Světlo v jejím pokoji bylo zhasnuté, ani jsem odtud neslyšela žádný hluk."

Koroner: "Šla jste potom spát?"

Coxová: "Ne, byla jsem rozrušená. Ani jsem se nesvlékla. Tu noc jsem vůbec nespala. Ze dvora jsem nic neslyšela. Nic podezřelého ani žádný výkřik: "Vražda!" Jediné co jsem slyšela byli lidé, kteří ráno odcházeli na trh."

Koroner: "Kolik lidí žijících v Miller's Court pracuje ve Spitalfields market?"

Koroner: "Z kterého pokoje ten člověk odcházel?"

Coxová: "To nevím."

Koroner: "Slyšela jste jak za ním bouchly dveře?"

Coxová: "Ne."

Koroner: "Znamená to tedy, že odešel ze dvora a pak se zase vrátil?"

Coxová? "Ano."

Koroner: "Mohl to být policista?"

Coxová: "Ano, mohl."

Koroner: "Dokážete odhadnout věk muže, kterého jste viděla s obětí?"

Coxová: "36 let."

Koroner: "Všimla jste si barvy jeho kalhot?"

Coxová: "Všechno jeho oblečení bylo tmavé."

Koroner: "Dokázala byste podle zvuku jeho bot poznat zda měly těžkou podrážku?"

Coxová: "Nic jsem neslyšela."

Koroner: "Měl tedy na nohou lehké boty?"

Coxová: "Jak jsem řekla, nic jsem neslyšela."

Koroner: "Co měla Mary Jane na sobě?"

Coxová: "Měla červenou pláštěnku a opotřebovanou sukni. Klobouk žádný neměla."

Koroner: "Říkáte, že byla opilá?"

Coxová: "Ničeho jsem si nevšimla, až dokud na mě nepromluvila. Když vešli do jejího pokoje, viděla jsem, že se rozsvítilo světlo, ale neviděla jsem co se děje uvnitř, protože měli stažené rolety. Kdybych toho muže ještě někdy viděla, určitě bych ho poznala. Kdyby někdo v noci vykřikl: "Vražda!", musela bych to slyšet. Ale celou noc jsem nic podezřelého neslyšela. Můžu ještě říct, že jsem oběť často vídala opilou."

 

Elizabeth Praterová: "Jsem vdaná. Můj manžel - výrobce bot - mě ovšem opustil. Bydlím v pokoji číslo 20 na Miller's Court. Je to pokoj hned nad kůlnou. Oběť bydlela v pokoji dole. Ve čtvrtek jsem odešla z pokoje v 17:00. Vrátila jsem se asi v 1:00 v pátek ráno. Asi do 1:20 jsem postávala na rohu. S nikým jsem nemluvila. McCarthyho obchod byl ještě otevřený, tak jsem šla na chvíli dovnitř a pak jsem se vrátila do svého pokoje. Kdyby se v té době ještě svítilo v pokoji pode mnou, musela bych si toho všimnout, když jsem šla po schodech. Zdi jsou tak tenké, že bych musela slyšet jak Kellyová chodí po pokoji. Lehnout jsem si šla v 1:30, ještě předtím jsem raději zabarikádovala dveře dvěma stolky. Okamžitě jsem tvrdě usnula. Asi v 3:30 nebo 3:45 mě probudilo moje kotě. Když jsem se otočila, uslyšela jsem přidušený výkřik "Vražda!". Vypadalo to, že to šlo ze dvora."

Koroner: "Často slýcháte výkřik "Vražda"?"

Praterová: "Na ulici to není nic neobvyklého. Proto jsem tomu ani nevěnovala žádnou pozornost."

Koroner: "Ozval se ten výkřik ještě jednou?"

Praterová: "Ne."

Koroner: "Neslyšela jste jako by pod Vámi někdo pohyboval s postelí nebo stolkem?"

Praterová: "Nic jsem neslyšela. Znovu jsem usnula a probudila se až v 5:00. Sešla jsem po schodech a viděla nějaké lidi jak zapřahají koně. V 5:45 jsem už byla v hospodě "U deseti zvonců" (Ten Bells Public House)."

Koroner: "Mohla předešlá svědkyně, Mary Ann Coxová, mezi 1:00 a 1:30 vstoupit do dvora aniž byste si toho všimla?"

Praterová: "Ano, mohla."

Koroner: "Viděla jste "U deseti zvonců" nějakého cizince?"

Praterová: "Ne. Pak jsem se vrátila do postele a spala jsem až do 11:00."

Koroner: "Slyšela jste zespoda nějaký zpěv?"

Praterová: "Nic jsem neslyšela, přitom bych to musela slyšet velmi zřetelně. V 1:30 bylo ale naprosté ticho."

 

Caroline Maxwellová: "Bydlím na Dorset Street 14. Můj manžel je správce noclehárny. Oběť jsem znala asi 4 měsíce. Myslím, že to byla nešťastná žena. Dvakrát jsem s ní mluvila."

Koroner: "Při Vašem svědectví musíme být velmi opatrní, protože je odlišné od tvrzení ostatních svědků. Vy tvrdíte, že jste oběť viděla postávat na rohu u vchodu do dvora?"

Maxwellová: "Ano. Bylo to v pátek od 8:00 do 8:30. Časem jsem si jistá, protože v tu dobu právě manžel skončil v práci. Když jsem vyšla z noclehárny, ona stála naproti."

Koroner: "Mluvila jste s ní?"

Maxwellová: "Ano. Bylo velice neobvyklé vidět ji venku takto brzo. Přešla jsem na druhou stranu ulice a zeptala jsem se: "Mary, jak to, že jsi tak brzo vzhůru?" Ona odpověděla: "Och, Carrie, je mi moc zle.""

Koroner: "A to pořád tvrdíte, že jste s ní předtím mluvila jen dvakrát? Vždyť jste znala její jméno a ona znala to Vaše!"

Maxwellová: " Och, ano! Pohybovala se okolo noclehárny."

Koroner: "Co Vám ještě řekla?"

Maxwellová: "Řekla: "Měla jsem jednou pivo, ale vyzvracela jsem ho." To mohu potvrdit, protože blízký chodník byl pozvracený. Myslím si, že předtím byla v Brittanii na rohu ulice. Politovala jsem ji a pak jsem odešla. Šla jsem do Bishopsgate Street, abych koupila manželovi snídani. Když jsem se vracela viděla jsem ji jak stojí před hospodou Britannia a mluví s nějakým mužem."

Koroner: "V kolik hodin jste ji viděla podruhé?"

Maxwellová: "Bylo něco mezi 8:00 a 9:00. Byla jsem pryč asi půl hodiny, takže to mohlo být v 8:45."

Koroner: "Jak byste popsala toho muže, se kterým mluvila?"

Maxwellová: "Nemůžu Vám dát žádný popis, protože byli moc daleko ode mě."

Inspektor Abberline: "Vzdálenost mezi místem, kde stále svědkyně a místem, kde viděla oběť, je asi 16 yardů."

Maxwellová: "Jsem si jistá, že to byla zesnulá. Mohu to odpřísáhnout."

Koroner: "Už jste pod přísahou. Byl ten muž vysoký?"

Maxwellová: "Ani ne. Byl o něco vyšší než já a byl zavalitý."

Abberline: "Po zvážení se musím poopravit. Vzdálenost je 25 yardů."

Koroner: "Jak byl ten muž oblečen?"

Maxwellová: "Měl na sobě tmavé oblečení. Zdálo se mi, že měl kostkovaný kabát. Nemůžu říct jaký měl na hlavě klobouk."

Koroner: "Jaké oblečení měla na sobě oběť?"

Maxwellová: "Tmavou sukni, sametový vršek a kaštanový šátek. Na hlavě neměla nic."

Koroner: "Viděla jste ji někdy opilou?"

Maxwellová: "Viděla jsem ji pod parou, ale neřekla bych, že to byla alkoholička." Směrem k porotě: "Všimla bych si, kdyby ten muž měl na hlavě cylindr. Jsme ale zvyklí vídat ve společnosti žen všechny druhy mužů. Proto nemohu s určitostí říct jaký klobouk měl muž na hlavě."

 

Sarah Lewisová: "Jsem pradlena a bydlím na Great Pearl Street 27. Znám paní Keylerovou, která bydlí na Miller's Court. V noci ze čtvrtka na pátek jsem u ní přespala. Bydlí v pokoji číslo 2, je to hned první dům. Přišla jsem ve 2:30 v pátek ráno. Časem jsem si jistá, podívala jsem se na hodiny na spitalfieldském kostele. Když jsem vstupovala do dvora, viděla jsem, že naproti noclehárně stojí nějaký muž. Bedlivě pozoroval okolí. Stál tam sám. Měl spíš menší postavu, byl celkem zavalitý a na hlavě měl černý klobouk. Nevím jaké měl na sobě oblečení. Celou dobu se díval na dvůr, vypadalo to, že buďto někoho hledá nebo na někoho čeká. Dále tam byl ještě nějaký muž s ženou. Žena byla opilá. Přímo ve dvoře nebyl nikdo. U paní Keylerové jsem si později zdřímla na židli. Vzbudila jsem se asi ve 3:30, slyšela jsem jak odbíjejí hodiny."

Koroner: "Co Vás vzbudilo?"

Lewisová: "Nemohla jsem pořádně usnout. Byla jsem vzhůru téměř do 4:00, když jsem uslyšela ženský hlasitý výkřik: "Vražda!" Řekla bych, že to byl hlas nějaké mladé ženy. Zdálo se jako by se to ozvalo u našich dveří. Výkřik zazněl jen jednou."

Koroner: "Měla jste strach? Vzbudila jste někoho?"

Lewisová: "Ne, nijak mě to nezneklidnilo, protože se ten výkřik ozval jen jednou."

Koroner: "Dokdy jste zůstala v domě Keylerové?"

Lewisová: "Až do pátečních 17:30. Policie nám nedovolila opustit dvůr."

Koroner: "Viděla jste v okolí někoho podezřelého?"

Lewisová: "Ve středu asi ve 20:00 jsem šla s jednou ženou podél Bethnal Green Road, když kolem nás prošel nějaký pán. Nějakou dobu nás pak sledoval a nakonec nás i oslovil. Chtěl, abychom s ním šli domů. Měl sebou lesklou koženou tašku."

Koroner: "On Vás chtěl obě?"

Lewisová: "Ne, chtěl jen jednu. Já jsem ho odmítla. Pak odešel, ale za chvíli byl zpátky a tvrdil, že se s námi chce domluvit. Odložil svou tašku, pak ji znovu zvedl a řekl: "Čeho se bojíte? Myslíte, že mám něco v té tašce?" Hrozně jsme se bály, a tak jsme utekly."

Koroner: "Byl ten muž vysoký?"

Lewisová: "Byl spíš menší postavy. Měl bledé čelo a menší černý knírek. Mohlo mu být asi 40 let."

Koroner: "Byla jeho taška velká?"

Lewisová: "Ne. Byla dlouhá asi 6 až 9 palců. Jeho klobouk byl vysoký a kulatý. Měl na sobě nahnědlý plášť a pod ním krátký černý kabát. Kalhoty byly v barvě pepře a soli."

Koroner: "Co bylo potom?"

Lewisová: "Utekly jsme."

Koroner: "Viděla jste toho muže ještě někdy?"

Lewisová: "V pátek okolo 2:30, když jsem šla do Miller's Court, jsem ho viděla ve společnosti nějaké ženy na Commercial Street, blízko hospody pana Ringera (Britannia). Tentokrát ale na sobě neměl plášť."

Koroner: "Zdálo se, že by se s tou ženou hádal?"

Lewisová: "Ne, jen spolu mluvili. Když jsem kolem nich prošla, tak se na mě podíval. Nevím, jestli mě poznal. Poblíž nebyl žádný policista."

 

Policejní lékař George Baxter Phillips: "V pátek kolem 11:00 jsem byl povolán do Miller's Court, kam jsem dorazil v 11:15. Do Miller's Court jsem vešel bránou na Dorset Street 26. Zde jsou fotografie. Dvě okna z pokoje vedou do dvora. V malém okně byly dvě rozbité okenní tabulky. Protože dveře do pokoje byly stále zamčené, podíval jsem se dovnitř skrz rozbité okno a zjistil jsem, že na posteli leží zohavené tělo ženy. Bylo zřejmé, že v pokoji nikdo další není i to, že oběti již nemohu nijak pomoci. Protože bylo rozhodnuto, že do pokoje zatím nikdo nesmí vstoupit, čekal jsem na místě až do 13:30, kdy, na rozkaz superintendanta Arnolda, McCarthy rozbil dveře. Rozbité dveře narazily na dřevěný stolek, který byl blízko levé strany postele. Postel byla blízko dřevěné zdi. Zohavené zbytky ženského těla ležely na dvou třetinách postele, směrem ke dveřím. Oběť měla na sobě jen jakýsi zbytek prádla. Po důkladném ohledání místa činu jsem zjistil, že s tělem bylo posmrtně manipulováno. Někdo ho přesunul od dřevěné zdi na část postele, která byla blíže ke dveřím. Pod postelí byla spousta krve, slamník byl doslova napitý krví. To, že polštář i horní část prostěradla byly silně potřísněny krví, mě vedlo k závěru, že k přerušení krkavice, což byla příčina smrti oběti, došlo ve chvíli, kdy oběť ležela na pravé straně postele a její hlava s krkem spočívaly v jejím pravém rohu."

Porota neměla žádné další dotazy s dodatkem, že pokud to bude zapotřebí, bude policejní lékař ještě předvolán.

 

Na návrh členů poroty bylo slyšení na několik minut přerušeno.

Po návratu poroty si vzal opět slovo koroner: "Doslechl jsem se, že během přestávky se několik jedinců snažilo přesvědčit členy poroty, že by tento případ zde neměl být projednáván. Je to pravda?"

Několik porotců to rezolutně popřelo.

Koroner: "Pak tedy muselo jít o nějakou dezinformaci. Nicméně jsem připraven okamžitě zakročit, pokud by se někdo snažil ovlivňovat porotu."

 

Julia Venturneyová: "Jsem uklízečka a bydlím s Harry Owenem na Miller's Court 1. Znala jsem Kellyovou i Joe Barnetta, který s ní žil. Nikdy by jí nedovolil, aby se živila na ulici. Oběť jsem často vídala opilou. Říkala, že měla ráda ještě jiného muže, který se také jmenoval Joe. Tohoto muže jsem ale nikdy neviděla. Myslím, že to byl prodavač ryb."

Koroner: "Slyšela jste nějaký hluk ze dvora?"

Venturneyová: "Ne. Neslyšela jsem žádný výkřik "Vražda!" ani žádný zpěv."

Koroner: "Pokud by oběť v noci zpívala, slyšela byste to?"

Venturneyová: "Ano. Vím jaké písničky obvykle zpívá. Většinou jsou to irské písničky."

 

Maria Harveyová: "Bydlím na New Court 3 na Dorset Street. Oběť jsem znala jako Mary Jane Kellyovou. V pondělí a v úterý jsem u ní přespala. Celé čtvrteční odpoledne jsme byly spolu."

Koroner: "Byla jste u ní, když přišel Barnett?"

Harveyová: "Ano. Řekla jsem: "Tak Mary, dnes večer už se nestavím." Pak jsem odešla a nechala jsem ji dvě pánské špinavé košile, chlapeckou košili, černý kabát, černý krepový klobouček s černými saténovými mašlemi, lístek ze zastavárny na šedý šátek, na který jsem si půjčila 2 šilinky a bílou dívčí spodničku."

Koroner: "Viděla jste od té doby některé z těchto věcí?"

Harveyová: "Ano. V pátek odpoledne jsem viděla ten černý kabát v jejím pokoji."

Koroner: "Svěřila se Vám někdy oběť, že má z někoho strach?"

Harveyová: "Ne."

 

Inspektor Beck, oddělení H: "Byl jsem to já, kdo poslal pro policejního lékaře. Mezitím jsem vydal rozkaz, aby bylo za každou cenu zabráněno někomu opustit dvůr. Vedl jsem detailní prohlídku místa činu. Nevím nic o tom, že by oběť měla nějaký záznam na policii."

 

Inspektor Frederick G. Abberline oddělení kriminálního vyšetřování Scotland Yardu: "Byl jsem pověřen vyšetřováním tohoto případu. Do Miller's Court jsem dorazil asi v 11:30."

Koroner: "Byl jste to Vy, kdo vydal rozkaz k vyražení dveří?"

Abberline: "Ne. Inspektor Beck mě informoval o tom, že bylo posláno pro policejní psy a že jsou již na cestě na místo činu. Doktor Phillips byl proti násilnému otevření dveří a tvrdil, že bude mnohem lepší počkat na psy. Čekali jsme až do 13:30, kdy dorazil superintendant Arnold. Ten nás ihned informoval o tom, že psy byli nakonec odvoláni a vydal jasný rozkaz vyrazit dveře. Souhlasím s popisem pokoje, jak ho vylíčil policejní lékař. Sám jsem následně pořídil soupis vybavení pokoje. V krbu musel někdo udržovat silný oheň, protože nálevka u konvice byla roztavená. Prohlédli jsme proto popel v krbu. Nalezli jsme zbytky šatů, část klobouku a část sukně. Zdá se, že někdo v krbu spálil větší množství ženského oblečení."

Koroner: "Napadá Vás, proč by to někdo dělal?"

Abberline: "Jediné co mě napadá je to, že tím někdo udržoval oheň, který mu poskytoval světlo pro to, co dělal. V pokoji byla jen jedna malá svíčka zaražená do hrdla rozbité láhve od vína. Objevila se zpráva, že vrah si sebou vzal klíč od pokoje. To nemusí být pravda, protož mě Barnett informoval o tom, že klíč se ztratil už dříve. Od té doby stačí vsunout ruku skrz rozbité okno a přesunout západku na zámku. Je to vcelku snadné. V pokoji byla také nalezena hliněná dýmka. Barnett řekl, že je jeho."

Koroner: "Je zde ještě něco, co by měla vědět porota?"

Abberline: "Ne. Jestli se objeví nějaká nová informace, okamžitě se o ni s Vámi podělím."

 

Koroner (směrem k porotě): "Otázkou nyní je, zda budete žádat odročení tohoto vyšetřování. Můj názor je ten, že je zbytečné procházet znovu stejná svědectví a důkazy. Bylo by to jen plýtvání časem a prostředky. Pokud porota dospěje k tomu co bylo příčinou smrti oběti, je to v tuto chvíli jediné co může udělat. Nemá nic společného se stíháním pachatele a s rozhodováním o výši jeho trestu. Je zcela dostačující, když je stanovena příčina smrti oběti. Dopadení pachatele je práce pro policii. Vše ale nechám na Vašem rozhodnutí. Zda budete trvat na odročení a budeme se podrobněji zabývat všemi důkazy a svědectvími anebo vše necháme na policejních soudech až se budou vypořádávat s viníkem tohoto zločinu a Váš konečný závěr bude ten, že příčinou smrti této ženy bylo násilné přerušení krkavice. Dle mé zkušenosti je tento závěr pro policii více než dostačující.  Je jen na Vás zda tento případ dnes uzavřeme. Druhou možností je, že případ odročíme na týden nebo na 14 dní a budeme pokračovat ve výsleších svědků."

Předseda poroty se krátce poradil s ostatními porotci. Pak si vzal slovo: "Po důkladném uvažování jsme došli k závěru, že porota slyšela dostatečné množství důkazů, aby dospěla ke konečnému verdiktu."

Koroner: "A ten zní?"

Předseda poroty: "Úkladná vražda spáchaná neznámým pachatelem."

 

Vyšetřování vraždy Mary Jane Kellyové tím bylo ukončeno.