V červenci nebo srpnu 1894 přichází Feigenbaum o práci zahradníka na Long Islandu. Poté se nějakou dobu potuluje po okolí, vykonává příležitostné práce, až se dostane do New Yorku. Tady přespává na lavičce na Tompkins Square, jen blok od domu jisté paní Hoffmanové. Juliana Hoffmanová (vdova, 56 let) žije se svým synem Michaelem (16 let) ve skromném domě na 544 East Sixth Street. Jelikož jejich jediným zdrojem příjmů je Michaelův plat, rozhodne se zoufalá paní Hoffmanová, že pronajme zadní pokoj v jejich domě. Brzy se přihlásí první podnájemník. Bohužel je to Carl Feigenbaum. Je to zároveň poslední podnájemník paní Hoffmanové… Feigenbaum se s paní Hoffmanovou setkává ve středu 29. srpna 1894. Ačkoliv nemá žádné peníze, řekne jí, že má slíbenou práci květináře a že nájemné (dolar týdně a 8 centů každý den za snídani) bude moci zaplatit. Důvěřivá paní Hoffmanová mu uvěří a dovolí mu zůstat. Těsně po půlnoci 31. srpna probudí Michaela Hoffmana výkřik. Když se podívá vedle své postele, uvidí svou matku, jak sedí na posteli a vedle ní stojí Feigenbaum s dlouhým nožem v ruce. Michael nejprve Feigenbauma kopne a pak se na něj vrhne zezadu. Feigenbaum hocha ale snadno setřese a hrozivě se k němu blíží s nožem připraveným k útoku. Jelikož je proti ozbrojenému útočníkovi bezmocný, spasí se Hoffman jedině tím, že vyleze z okna. Tam sleze na římsu a začne volat o pomoc. Mezitím může jen bezmocně přihlížet jak Feigenbaum jeho matce vráží nůž do levé strany krku a pomalým řezem ji podřezává hrdlo. Paní Hoffmanové se ještě zvedne, udělá pár kroků směrem ke svému synovi, ale pak se jí podlomí nohy, klesne na podlahu a tam zůstává bezvládně ležet. Vrah mezitím uteče do svého pokoje, kde z otevřeného okna sleze na střechu blízké kůlny, ze které seskočí na dvůr a odtud pokračuje úzkou uličkou na hlavní ulici. Po cestě se ještě zastaví u sudu s vodou, kde si v rychlosti umývá ruce od krve. Když se konečně dostane na ulici, už se tu houfuje dav, který přivolal zoufalý křik mladého Hoffmana. Feigenbaum se ještě pokusí o útěk, ale je rychle chycen. V postranní uličce je pak ještě nalezen zakrvácený nůž, kterým zavraždil nebohou paní Hoffmanovou. Feigenbaum je odveden zpět do bytu paní Hoffmanové. Snad proto, aby ho mohla oběť identifikovat. Ta je ale buď už po smrti, nebo právě umírá. Nicméně je tu ještě Michael Hoffman, který Feigenbauma identifikuje jako muže, který zavraždil jeho matku. Také policii upozorní na to, že šatna, ve které jeho matka ukrývala peníze, je odemčená. Je si ale jistý tím, že když šli spát, byly dveře zamčené. Motiv činu je tak zřejmě jasný. Feigenbaum je zatčen a převezen na policejní stanici na First Avenue. Ještě týž den je postaven před soud, kde se na něj Michael Hoffman zoufale vrhne a snaží se ho uškrtit. Tomu nakonec zabrání přítomní dozorci. Feigenbaum zatvrzele odmítá vinu a naivně tvrdí, že vraždu spáchal jeho přítel Jacob Weibel. Podle jeho tvrzení se s Weibelem seznámil během svého putování po Státech. Věděl, že by Hoffmanová nesouhlasila s dalším podnájemníkem, a tak řekl Weibelovi, že může přespat v jeho pokoji a ráno se musí vypařit. V noci ale Weibel zaútočil na paní Hoffmanovou, zatímco Feigenbaum spal. Pak zmizel jako pára nad hrncem. Když byl Feigenbaum otázán co tedy dělal vprostřed noci v uličce, odpověděl, že hledal Weibela. Svoje tvrzení Feigenbaum doprovází žalostným křikem a úpěnlivým voláním: ,,Kdybych věděl, že je to takovej křivák, nikdy bych si ho nepřipustil k tělu!“ Nikdo jeho chabé obhajobě nevěří, takže je zamítnuta kauce a Feigenbaum je poslán zpět do vězení.

Soud s Carlem Feigenbaumem je zahájen 26. října 1894. Není bez zajímavosti, že soudním zapisovatelem je Frederick Smyth, který byl i u soudu s Ben Alim v případě vraždy Carrie Brownové. Feigenbauma u soudu obhajují William Sanford Lawton a Hugo O. Pentecost. I teď se Feigenbaum tvrdošíjně drží své verze o tom, že vraždil Jacob Weibel. Obžaloba má ale v rukou silné zbraně. Nalezený zakrvácený nůž patří Feigenbaumovi, při zadržení bylo na jeho oblečení značné množství krve a také je zjištěno, že Feigenbaum je zloděj a podvodník, který používá mnoho falešných jmen. Největším trumfem obžaloby je ale svědectví Michaela Hoffmana, který Feigenbauma bezpečně identifikoval jako vraha. Pod tíhou těchto důkazů je nakonec Carl Feigenbaum odsouzen k trestu smrti. Jeho obhájci se nicméně nevzdávají a dál bojují o život svého klienta. Nejprve zažádají o nové soudní přelíčení. Když je jejich žádost odmítnuta, podají odvolání proti původnímu rozsudku. Když jim ani tehdy nebylo vyhověno, zažádají o zmírnění trestu pro jejich klienta z důvodu jeho nepříčetnosti. Podaří se jim oddálit Feigenbaumovu popravu, nicméně když pak soudní psychiatr uzná Feigenbauma jako duševně zdravého, je jejich klient převezen do věznice v Sing Singu, kde je nakonec 27. dubna 1896 popraven na elektrickém křesle.

Tím by mohl příběh Carla Feigenbauma skončit. Jenže ledva jeho tělo odvezli do márnice v Sing Singu, jeho právník William Sanford Lawton poskytne rozhovor pro New York Advertiser, ve kterém prohlásí, že je skálopevně přesvědčen, že jeho bývalý klient, byl ve skutečnosti notoricky známý londýnský vrah Jack Rozparovač. Lawton o sobě tvrdil, že byl jedinou osobou, které Feigenbaum věřil. Dokonce se mu k whitechapelským vraždám přiznal! Jednoho večera Feigenbaum údajně prohlásil: ,,Už dlouhou dobu trpím zvláštní chorobou, která ve mně probouzí podivné vášně. Ty způsobují, že mám nutkání zabít a zohavit každou ženu, která mi zkříží cestu. V takových chvílích se nedokážu ovládat.“ Lawtona něco takového překvapilo, ale hned ho napadlo spojení z whitechapelskými vraždami. Když se pak Feigenbauma zeptal, zda byl v Londýně ve dnech jednotlivých vražd, jeho klient pouze odpověděl: ,,Ano.“ Pak už Feigenbaum upadl do hlubokého mlčení. Po hlubším zkoumání prý Lawton zjistil, že Feigenbaum cestoval po celém světě v době, kdy i na jiných místech docházelo k vraždám, které připomínaly řádění Jacka Rozparovače. A nakonec si i ověřil, že jeho klient byl na podzim 1888 v Londýně. Když se nakonec Lawton zeptal Feigenbauma na to, jestli spáchal vraždy ve Whitechapelu, dostalo se mu této odpovědi: ,,Bůh je odpovědný za mé činy. A jen jemu se z nich mohu zodpovídat.“ Lawton také tvrdil, že jeho klient sice před soudem působil dojmem prosťáčka, možná až imbecila, ale ve skutečnosti to byl velmi mazaný a inteligentní člověk. Rovněž poukazoval na to, že Feigenbaum rozhodně nebyl chudý. Veškerý svůj majetek ve své poslední vůli odkázal své sestře a ještě uhradil částku 90 dolarů za svůj pohřeb. Feigenbaum prý také se svým advokátem často rozmlouval na témata jako operace nebo pitvy a vypadalo to, že těmto tématům rozumí. Když se ho ale Lawton zeptal, zda má v těchto věcech i nějakou praxi, Feigenbaum okamžitě zmlkl. Lawton také přišel s teorií, že vražda paní Hoffmanové byla ve skutečnosti nedokončená práce Jacka Rozparovače. Rovněž i jeden odborník údajně tvrdil, že na noži, kterým Feigenbaum zavraždil Hoffmanovou, nalezl stopy zaschlé krve. To by znamenalo, že Feigenbaum s tím stejným nástrojem vraždil už dříve! Také Feigenbaumův popis zčásti sedí na popis vraha Carrie Brownové. Na závěr své teorie Lawton dodává: ,,Ten muž byl ďábel…“

Z Lawtonovy teorie vychází i Trevor Marriott ve své knize Jack Rozparovač: vyšetřování v 21. století (2005). Zde nejprve odmítl 11 slavnějších podezřelých a nakonec konstatoval, že podle něj byl Jack Rozparovač námořník. Vysvětluje tím marnou snahu Scotland Yardu vypátrat vraha, který vždy ihned po vraždě opustil na některé lodi Londýn a na nějaký čas zmizel. Marriott také hned vzápětí dodává, že londýnské doky jsou velmi blízko Whitechapelu. Logicky se pak Marriott zaměřil na seznam lodí, které kotvily v Londýně ve dnech whitechapelských vražd. Zjistil, že lodě společnosti Norddeutscher Loyd Line, která sídlila v Brémách, byly v londýnském přístavu během všech těchto dní. A jedna z nich, loď Reiher, dokonce kotvila v Londýně v 5 z 8 případů. Marriott se také zmiňuje o vraždě připomínající práci Rozparovače, která se odehrála v německém městě Flensburg. I tehdy zde kotvily lodě společnost Norddeutscher Loyd Line. Marriott ve své knize nepřichází se žádným konkrétním podezřelým, ale jeho představa o něm je jasná. Jedná se o německého námořníka bez závazků, který pravidelně vyplouval z Brém a který byl nakonec zadržen pro nějaký jiný zločin. Jakmile se Marriott dozvídá o Carlu Feigenbaumovi, okamžitě zaměří svou pozornost na tohoto staronového podezřelého. Marriott se ovšem nespoléhá jen na tvrzení jeho předchůdce Lawtona, ale předkládá data a místa vražd, ke kterým došlo po celém světě, které nesou Rozparovačův rukopis a ke kterým došlo v době kdy Feigenbaum ještě žil a na lodích cestoval mezi Amerikou a Evropou (viz níže). K tomuto seznamu pak přidává vraždy ve Whitechapelu, počínaje vraždou Marthy Tabramové, s výjimkou vražd Elizabeth Strideové a Rose Mylettové. Na závěr pak Marriott poukazuje na fakt, že po Feigenbaumově popravě už k žádné další vraždě s Rozparovačovým rukopisem nedošlo.

Pokud teď čekáte, že na řadu přijdou nesrovnalosti v teoriích Lawtona a Marriotta, tak máte pravdu (a není jich zrovna málo). Celá teorie stojí na Lawtonovu tvrzení, že se mu Feigenbaum k vraždám přiznal. K tomuto údajnému doznání dochází v době, kdy Feigenbaum čeká ve své cele na soud, tedy někdy před 26. říjnem 1894. Lawton později uvedl, že případ vraždy paní Hoffmanové byl natolik jasný, že se snažil celou obhajobu založit na tvrzení o nepříčetnosti svého klienta. A právě v tuto dobu přichází Feigenbaumovo přiznání k whitechapelským vraždám! Je ovšem s podivem, že Lawton toto nepoužije u soudu, při odvolání a ani v momentě, kdy se snaží dokázat, že je jeho klient duševně chorý. Vždyť by to jen dokazovalo, že Feigenbaum je bezesporu šílený! V skutečnosti se o tom nezmínil ani Pontecostovi, kolegovi, který rovněž obhajoval Feigenbauma. V rozhovoru pro New York Times Pontecost sice připouští, že Feigenbaum mohl být šílenec, ale kategoricky odmítá, že by to mohl být Jack Rozparovač. Na závěr dodává: ,,Ale možná, že pan Lawton věděl víc než já. Já s naším klientem mluvil jen přes tlumočníka.“ U poslední věty je třeba se pozastavit. Feigenbaumova angličtina byla totiž velice mizerná a potřeboval tlumočníka nejen při rozhovorech s Pontecostem, ale i během soudního přelíčení. Dokonce i Lawton potřeboval pomoc tlumočníka, když chtěl s Feigenbaumem mluvit v soudní síni. Je zvláštní, že při jejich soukromých rozhovorech už se bez něj obešel. Mluvil snad Lawton německy? Pokud ne, těžko si vysvětlit Feigenbaumova slova o ,,vášni, která mě nutí zabít a zohavit každou ženu, která mi zkříží cestu“, když jeho angličtina byla přinejmenším prachmizerná. Nemluvě o rozhovorech o operacích a pitvách. A dokážete si vůbec představit, že Jack Rozparovač v podstatě neuměl anglicky?

Ani Lawton a ani Marriott nikdy nepřišli s jediným důkazem, že Feigenbaum byl opravdu na místech, kde došlo k vraždám s Rozparovačovým rukopisem. Pouhé konstatování, že Feigenbaum hodně cestoval, zhola nic nedokazuje. Zde je již zmiňovaný seznam vražd, který sestavil Marriott:

Říjen 1889, Flensburg, Německo. Vražda a následné zohavení prostitutky – Tady se jedná o účelovou mystifikaci. V tisku se sice objevily zprávy o tom, že prostitutka byla podříznuta, rozpárána a následně doslova rozcupována na kousky, ale jde především o práci newyorských novinářů, kterým se hodilo do krámu, že Feigenbaum byl Němec. V skutečnosti nebyla obětí prostitutka, ale jedna mladá dívka a její smrt byla více nehoda, než vražda. Neexistuje zde jediné spojení s Jackem Rozparovačem nebo Carlem Feigenbaumem.

Leden 1889, Managua, Nikaragua. Vraždy a následné zohavení šesti prostitutek – O této údajné sérii vražd neexistuje jediný důkaz. V současné době převládá názor, že se nikdy nestaly a že jde o další mystifikaci.

11. dubna 1890, Hurley, Wisconsin, USA. Vražda prostitutky Lottie Morganové – Další ukázka ,,příkladné“ práce novinářů. Ti ve svých komentářích tuto vraždu popisovali jako srovnatelnou s vraždami ve Whitechapelu. Ve skutečnosti ovšem byla Lottie Morganová postřelena a potom zabita ránou sekerou do hlavy. Navíc je zřejmé, že byla zavražděna proto, že věděla příliš mnoho o loupeži v bance Iron Exchange Bank v Hurley, ke které došlo v říjnu 1889. Banka tehdy přišla o 40 000 dolarů. Brzo byli zatčeni dva muži. Zaměstnanec banky Phelps Perrin a hospodský Ed Baker. Morganová byla vyzvána, aby se dostavila k soudu a svědčila. Ta ale raději urychleně zmizela z města. O něco později se ovšem do města vrátila. Udělala ale tu chybu, že otevřeně mluvila o tom, že je důležitá svědkyně a že její svědectví by mohlo poslat oba dva obviněné do vězení. Krátce na to pak byla nalezena zavražděná. Tohle opravdu nevypadá na práci londýnského řezníka… Feigenbaumův bratr sice tvrdil, že jeho sourozenec byl v té době ve Wisconsinu, ale neexistuje žádný důkaz o tom, že by byl přímo ve městě Hurley. Marriott se snažil tuto teorii přiživit tím, že loď společnosti Norddeutscher Loyd Line jménem Eider 9. dubna zakotvila v New Yorku, takže měl Feigenbaum dostatek času k tomu, aby se dostal do Wisconsinu. To je samozřejmě naprosto směšné, protože v roce 1890 neexistoval způsob jak se dostat za dva dny z New Yorku do severního Wisconsinu. Lawton dokonce zprvu tvrdil, že vražda Lottie Morganové nebyla jediná, ale že šlo o celou sérii vražd místních prostitutek. O žádné takové sérii ale neexistují žádné záznamy, takže to vypadá, že Lawton si celou věc řádně přibarvil, aby lépe zapadala do jeho teorie. To mu ale na důvěryhodnosti zrovna nepřidává.

28. dubna 1890, Beuthen, Německo. Vražda a následné zohavení ženy – Obětí nebyla prostitutka, ale manželka krejčího jménem Imielaw (nebo také Imielawa nebo Imlelaw), která měla poměr s jistým chirurgem doktorem Kudelkem. Jelikož měla žena zohavenou tvář, vyšetřovatelé dospěli k závěru, že oběť svého vraha znala. Jako první byl zatčen její manžel, ale po krátké době byl opět propuštěn na svobodu. Fakt, že zranění na těle oběti byla provedena s jistou zručností a že tělo bylo nalezeno za nemocnicí, ve které pracoval doktor Kudelko, vše nasvědčuje tomu, že tato vražda byla vyústěním milostného trojúhelníku, spíše než že by šlo o další práci Jacka Rozparovače. Marriott ve své teorii milně uvádí, že k vraždě došlo 27. dubna. Správné datum je však 28. dubna, tedy pouhé tři dny po vraždě Carrie Brownové v New Yorku. Přitom vražda Brownové je pro Marriottovu teorii stěžejní, takže to vypadá, že si datum vraždy v Beuthenu jednoduše přizpůsobil, aby mu lépe zapadala do jeho teorie, že Carl Feigenbaum byl Jack Rozparovač.

4. prosince 1890, Bern, Švýcarsko. Vražda a následné zohavení služky – Její tělo bylo nalezeno v lese poblíž Bernu. O vraždě nejsou dostupné žádné další informace. Kromě té, že neexistuje žádné spojení s Feigenbaumem.  

24. dubna 1891, New Jersey City, New Jersey, USA. Vražda a následné zohavení Carrie Brownové – Carrie Brownová byla uškrcena a zohavena v hotelu East Hotel River mužem, který se v hotelu zapsal jako C. Kniclo a který měl podle personálu silný německý přízvuk. Byl to Feigenbaum? Podle popisu byl podezřelý 176 cm vysoký, ve věku 32 až 35 let, běloch s dlouhým tenkým nosem, světlými vlasy i knírem. Feigenbaum byl vysoký jen 165 cm, hubený, s nápadným červeným nosem a měl tmavě hnědé vlasy a knír. Navíc v roce 1891 mu bylo 51 let. Marriott tvrdí, že popis podezřelého není přesný a že ani samotná policie tomuto popisu nevěřila. To ale není pravda. Ve skutečnosti byl pro NYPD tento popis hlavním vodítkem při vyšetřování a ve svých bulletinech jej rozesílala i do okolních měst. Dělala by toto policie, kdyby popisu podezřelého nedůvěřovala? Další možností je podle Marriotta to, že údajný C. Kniclo byl zákazníkem Brownové a jakmile s ní v hotelu užil, odešel. Brownová si pak venku sehnala dalšího klienta (Feigenbauma), šla s ním znovu do hotelu a tam ji Feigenbaum zabil. Tomu ale odporují tehdejší pravidla East Hotel River. Podle nich, když se žena jednou zapsala s nějakým mužem, už si nemohla v tu stejnou noc přivést jiného. Hotel se tak bránil tomu, aby získal pověst nevěstince. Pokud by tedy Brownová opustila hotel, a pak se vrátila s jiným mužem, už by nebyla vpuštěna dovnitř.

25. října 1891, Berlín, Německo. Vražda a následné zohavení prostitutky jménem Hedwig Nitscheová – Hedwig Nitscheová si vodila své klienty do malého sklepa na Holzmarkt Gasse. 25. října 1891tomu nebylo jinak. Ovšem v momentě, kdy do sklepa vstoupili, na ni její zákazník zaútočil nožem. Její křik vyburcoval domácí, paní Poetschovou. V tom stejném momentě přišla do sklepa další prostitutka jménem Muellerová, rovněž s klientem. Útočník okamžitě vyrazil ke dveřím, proběhl kolem zkoprnělé Muellerové i jejího zákazníka, podařilo se mu vyhnout i paní Poetschové a vyběhl ven ze sklepa s klientem Muellerové v patách. Bohužel se mu podařilo uniknout. Hedwig Nitscheová ležela na podlaze sklepní místnosti s podříznutým hrdlem a rozpáranou dutinou břišní. Popis útočníka byl následovný: muž kolem 20 let, středně vysoký, lehce stavěný se světlými vlasy a knírem. Tento popis by jistě seděl na spoustu mužů. Na jednoho ovšem ne, na Carla Feigenbauma. Marriott ve své knize nejprve tvrdí, že v případě této vraždy žádný popis podezřelého neexistuje. Pak jeho existenci sice přiznává, ale zároveň dodává, že případ Jacka Rozparovače je plný matoucích a nepřesných informací. Tomu se dá ovšem je těžko uvěřit, protože stejný muž, který zavraždil Nitscheovou už dříve obtěžoval několik žen. A zároveň je nutné dodat, že všichni, kteří viděli vraha unikat po vraždě, si byli jeho popisem jisti a navíc se jejich výpovědi až vzácně shodovaly. Proto se jejich svědectví nedá jen tak lehce smést ze stolu jen proto, že popírá Marriottovu teorii.

31. ledna 1892, New Jersey, USA. Vražda Elizabeth Seniorové – Paní Seniorová (73 let) byla zavražděna u sebe doma v Millburn. Její tělo našel její manžel, když se ráno vrátil z práce. Její krk byl probodnutý a v hrudníku měla dalších 11 bodných ran. Vrah poté prohledal celý dům, motiv je tedy zřejmý. Za vraždu byl zatčen August Lentz, původem Němec. Lentz znal svou oběť a stejně tak dobře věděl, že bude mít ke své práci klid, protože teprve nedávno byl propuštěn ze stejné kloboučnické firmy, kde pracoval jako noční hlídač také manžela paní Seniorové. Lentz byl také viděn blízko místa činu v době vraždy, ačkoliv sám tvrdil, že v ten den vůbec nebyl v Millburn. Také byl spatřen ve vlaku, do kterého nastoupil v Millburn. Průvodčí pak i dosvědčil, že Lentz pak strávil téměř 2 hodiny na záchodku. Den po vraždě noční hlídač jedné newyorské noclehárny viděl Lentze v košili se stopami krve. Nicméně, Lentz byl nakonec pro nedostatek důkazů zbaven všech obvinění a propuštěn na svobodu. V roce 1909 Lentz napadl svého přítele, kterého třikrát udeřil lopatou, shodil ho ze schodů, znovu ho udeřil a nakonec pobodal. Je až neuvěřitelné, že muž tento útok přežil. Ve světle těchto událostí je více než zřejmé, že vrahem paní Seniorové byl opravdu August Lentz.

3. dubna 1892, Berlín, Německo. Vražda prostitutky – Oběť byla nalezena uškrcená na schodišti domu v Kaiser Wilhelmstrasse. Marriott tuto vraždu spojoval s vraždou Hedwig Nitscheové z roku 1891 s tím, že vrah tentokrát nestačil svou oběť zohavit. Proti této teorii ovšem hovoří fakt, že na konci září byla v pískovně v Charlottenburgu v Berlíně nalezena další uškrcená žena. Policie oba případy dává do souvislosti a nelze jinak než uznat, že jde o práci neznámého škrtiče, spíše než o další vraždu Jacka Rozparovače. Navíc, pokud mluvil Feigenbaumův bratr pravdu, byl v té době Feigenbaum už v Americe.

31. srpna 1894, New York City, New York, USA. Vražda Juliany Hoffmanové – Už Feigenbaumův advokát Lawton tvrdil, že vražda paní Hoffmanové byla ve skutečnosti nedokončená práce Rozparovače. Tomu se ovšem dá jen těžko uvěřit. Hoffmanová byla zabita ve vlastním domě, ve kterém navíc žila se svým synem a rozhodně to nebyla prostitutka. A zřejmým motivem její vraždy byly její peníze, protože když šla v noci spát, dveře do šatny, ve které měla uschované peníze, byly zavřeny. Po její vraždě ale byly dveře otevřeny. Navíc, Feigenbaum byl bez peněz a v den vraždy měl zaplatit paní Hoffmanové nájemné. Kdyby ho zaplatit nemohl, musel by z domu odejít. S největší pravděpodobností chtěl Feigenbaum paní Hoffmanovou okrást. Ta se ale v noci probudila a přistihla ho při činu, což se jí nakonec stalo osudným.

Nutno přiznat, že poté co vraždy ve Whitechapelu ustaly a vrah zůstal neznámý, noviny po celém světě přinášely zprávy o tom, že Rozparovač začal řádit právě v tom jejich městě. Vraždy v Japonsku, Chile, Nikaraguy, Mexiku, USA, Kanadě, Francii, Itálii, Rakousku, Německu a Británii byly připisovány buď Rozparovači, nebo alespoň někomu, kdo ho napodoboval. Až se zdá, že v té době každá vražda ženy nebo jakákoliv vražda spáchaná nožem byla prací Jacka Rozparovače. Obzvlášť, jestliže byla obětí prostitutka. Kdyby ale tohle byla pravda, tak by to znamenalo, že Jack Rozparovač je tu stále s námi a vesele si vraždí dál… Navíc tyto vraždy pokračovaly i po smrti Feigenbauma.

Také je nutné se pozastavit nad Lawtonovým tvrzením, že Feigenbaum měl značné znalosti v oblasti chirurgie a patologie. Neexistuje jediný důkaz o tom, že by Feigenbaum vystudoval medicínu. Jeho druhý obhájce Pontecost sice také tvrdil, že Feigenbaum byl vzdělaný a že jeho písmo bylo úhlednější než by očekával u profesionálního zahradníka, to ale není důkaz, že Feigenbaum měl nějaké medicínské vzdělání. Ostatní Lawtonova tvrzení, že byl Feigenbaum lstivý, že předstíral nepříčetnost nebo že měl peníze, i když předstíral chudobu, jsou sice zajímavá, ale ještě nedělají z Feigenbauma sériového vraha.

Stejně tak s teorií, že Jack Rozparovač byl ve skutečnosti námořník, nepřišel jako první Marriott. Poprvé tuto možnost vyslovil Edward Knight Larkins, zaměstnanec celního úřadu. Podle něj byl vrahem námořník, který se pravidelně plavil do Londýna na dobytkářských lodích z Portugalska. Mezi jeho ,,favority“ patřily lodě City of Oport a City of Malaga. Larkins vyjmenoval i několik podezřelých. Byli to ošetřovatelé dobytka Manuel Crux Xavier, Jose Laurenco, Joao de Souza Machado a J. Da Rocha. I psychiatr doktor Forbesy Winslow razil teorii, že whitechapelským vrahem byl námořník. Charles Barber zase poukazoval na to, že loď S. S. Alaska vždy v den vražd kotvila v Liverpoolu a později přišel s tvrzením, že na její palubě byl i Frederick Deeming, kterého označil za vraha. V poslední době se svou troškou do mlýna přispěl i Michael Conlon, který tvrdí, že ve dnech vražd vždy kotvily v Liverpoolu lodě společnosti National Line, na jejíchž palubách se plavil vrah – ošetřovatel dobytka Arbie La Bruckman. Ale vraťme se k Carlu Feigenbaumovi. Marriott tvrdil, že lodě společnosti Norddeutscher Loyd Line ve dnech vražd kotvily v Londýně. Neexistuje jediný důkaz o tom, že Feigenbaum byl zrovna na jejich palubách. Nesmíme také zapomínat na to, že NLL byla velká lodní společnost, která se plavila doslova po celém světě, takže Feigenbaum mohl být v době whitechapelských vražd kdekoliv na světě. A je také pravda, že Feigenbaum se neplavil jen na lodích této společnosti.

Byl tedy Carl Feigenbaum vrahem z Whitechapelu? Pravděpodobně ne. Pokud bude celá tato teorie stát pouze na nepodloženém tvrzení jeho advokáta, které nejde nijak ověřit, půjde jen o jednu z dalších nepravděpodobných teorií o identitě whitechapelského fantóma.