Ovšem Marie Belloc Lowndesová nebyla první, která přišla s příběhem o podivném podnájemníkovi, ze kterého se nakonec vyklube sériový vrah. Několik let po vraždách ve Whitechapelu se z tohoto příběhu stal jakýsi městský mýtus.

Jako první s Podnájemníkem vyrukoval Forbes Winslow, syn psychiatra, který se vydal v otcově stopě a nakonec se stal soudním znalcem v oboru psychologie. Winslow byl přímo posedlý vraždami ve Whitechapelu. Celé dny i noci trávil v těch nejhorších místních slumech a za pár drobných od místních chudáků vykupoval informace, které by mohli znamenat posun při jeho pátrání. Tvrdil, že díky své praxi vytvořil profil pachatele, kterému nyní chtěl přiřadit konkrétní tvář.  V roce 1889 se Winslow setkal s jistým Callaghanem, hlídačem v nájemním domě na Finsbury Street. Ten mu řekl o bývalém podnájemníkovi jménem G. Wentworth Bell Smith, který si zde pronajal velký pokoj v dubnu 1888. Smith byl údajně Kanaďan, vysoký 5 stop a 10 palců, s krátce zastřiženým plnovousem. Zvláštní na něm prý byla jeho chůze, při které se podivně houpal v kolenou. Podle oblečení se zdálo, že byl z lepší společnosti, uměl několik jazyků a již od pohledu se dalo poznat, že jde o cizince.

Smith tvrdil, že je v Anglii kvůli jisté obchodní záležitosti a nevěděl, jak dlouho se zde zdrží. Již brzo si však majitel domu i jeho manželka povšimnuli, že nový podnájemník se chová přinejmenším podivně. Převlékal si šaty i několikrát denně a vždy, když šel ven, obouval si jeden ze tří párů vysokých bot s gumovou podrážkou. V jeho pokoji měl tři nabité revolvery. Velmi často proklínal ženy z ulice a svému domácímu pak přednášel o morálce a náboženství.

7. srpna 1888 (den kdy byla zavražděna Martha Tabramová) se Smith celou noc toulal venku a vrátil se až ve 4 hodiny ráno. Svůj pozdní příchod vysvětloval tím, že nevěděl kolik je hodin, neboť mu v Bishopsgate kdosi ukradl hodinky, což se nakonec ukázalo jako lež. Ráno služka nalezla na jeho posteli skvrny od krve a povšimla si, že manžety na jeho košili někdo před nedávnem důkladně umyl. Brzy poté Smith z nájemního domu odešel s tím, že se vrací do Kanady. V okolí se ovšem věřilo, že zůstal v Anglii.

V srpnu 1889 se Callaghan setkal se ženou, která tvrdila, že ve Worship Street ji oslovil nějaký muž a nabídl ji libru za to, že ho doprovodí na jakýsi dvorek. Ona ho odmítla, ale zanedlouho se poblíž stala další vražda. Toho stejného muže pak viděla ještě jednou, když odcházel z nájemního domu na Finsbury Street. Callaghan si domyslel, že onen muž musel být Smith a s touto informací ihned běžel za Winslowem. Ten už neměl žádnou pochybnost o tom, že Smith je člověk, po kterém pátrá. Proto nelenil a šel s touto informací na policii. Policistům řekl, že muže mohou dopadnout v Saint Paul´s Cathedral, kam chodil každý den v 08:00. Rovněž pohrozil, že jestli s ním nebude policie spolupracovat, tak svůj příběh zveřejní v novinách. A jelikož policie na jeho výzvu nereagovala, opravdu se v New York Herald Tribune objevil rozhovor s Forbesem Winslowem. Při něm údajně novinářům ukázal boty s gumovou podrážkou, které byly potřísněné krví.

Když se o tomto článku dozvěděli ve Scotland Yardu, okamžitě za Winslowem poslali šéf inspektora Swansona. V tu chvíli začal Winslow obracet a snažil se celou aféru svést na novináře, kteří podle něj celou záležitost notně nafoukli a navíc novinář, který s ním dělal rozhovor, ho údajně tlačil do některých odpovědí. Ukázal rovněž Swansonovi ony tajemné boty. Nejenže na nich nebyly žádné stopy po krvi, ale navíc byly celé rozežrané od molů. Ve skutečnosti Winslow na policii nikdy nebyl. Někteří odborníci přišli s názorem, že oním tajemným panem Smithem byl agent Toronto Truss Company, která měla kanceláře na Finsbury Street. Je docela dobře možné, že šlo opravdu o podivína, ale mezi ním a vraždami ve Whitechapelu neexistuje jediné spojení. Navíc jeho popis absolutně nesedí výpovědím svědků v Rozparovačově případu. Winslow také předpokládá, že Rozparovač zavraždil více žen, než je mu obvykle přisuzováno. Onou vraždou, o které řekla jakási žena Callaghanovi, je totiž s největší pravděpodobností vražda Alice McKenzieové. Forbes Winslow navíc až do konce život celý příběh dál a dál přikrášloval.

Druhá verze příběhu o podivném podnájemníkovi se váže se jménem malíře Waltera Sickerta, který se během let stal sám jedním z hlavních podezřelých. Sickert tvrdil, že ví, kdo byl Jack Rozparovač, protože bydlel v domě, ve kterém dříve pobýval sám vrah. Sickert získal podnájem v Mornington Street v domě, který patřil postaršímu páru. Právě oni Sickertovi prozradili, že předchozím nájemníkem byl vrah z Whitechapelu. Studoval na veterináře, byl jemného vzhledu a trpěl souchotinami. A opět se celá historie opakuje, podnájemník se často v noci toulá venku a vždy po vraždě spěchá, aby si koupil první ranní noviny. Navíc má podivný zvyk pálit své šaty. Nakonec se jeho zdraví začalo rapidně zhoršovat a on se vrátil ke své matce do Bournemouthu, kde krátce nato zemřel. Manželé dokonce Sickertovi prozradili jeho jméno. Ten ho napsal do svých memoárů, které věnoval Albertu Rutherfordovi. Ten ovšem nebyl schopen rozluštit Sickertův nečitelný rukopis. Sickertovi paměti byly nakonec zničeny během německých náletů za 2. světové války.

Donald McCormick (autor knihy Identita Jacka Rozparovače) tvrdí, že slyšel příběh o jednom nejmenovaném doktorovi z Oxfordu, který tvrdil, že jméno onoho studenta bylo Druitt, Drewett nebo Hewett. To se ale dostáváme k jednomu z nejznámějších podezřelých – k Montague J. Druittovi! McCormick také přišel s myšlenkou, že právě tento příběh mohl stát za větou inspektora Scotland Yardu Melvillea Mcnaughtena v jeho slavných memoárech: ,, Ze soukromých zdrojů mám informace, že jeho (Druittova) vlastní rodina ho podezírala, že je whitechapelským vrahem.“ McCormick se domnívá, že právě tento příběh může být oním soukromím zdrojem. Podrobný výzkum ukázal, že jediný student na královské veterinární fakultě s podobným jménem jako Druitt byl George Ailwyn Hewitt. Problém je ale v tom, že v době vražd ve Whitechapelu mu bylo pouhých 17 nebo 18 let, což opět neodpovídá výpovědím svědků. Jediný zdejší student, který nedokázal nastartovat kariéru veterináře, byl z Bournemouthu a v době vražd mu bylo 27 let. Jeho jméno však bylo John Ride.

Oba tyto příběhy mají mnoho společného: osamělý a podivínský podnájemník, který svým zvláštním chováním postupně vyvolá podezření u majitelů domu. Toulá se po nocích, často mění své oblečení a nenávidí prostitutky. U obou také platí to, že se objevily dlouho po skončení Rozparovačových vražd. Oba příběhy lze ovšem brát jen jako pouhý mýtus, další střípek do mozaiky legendy, která se kolem Jacka Rozparovače vytvořila.

Existuje ovšem ještě jeden příběh o podnájemníkovi, který vznikl ještě v době Rozparovačových vražd, psalo se o něm dokonce v tehdejších novinách, a který už nelze brát na lehkou váhu. První zmínka o něm se objevila v The Globe 10. října 1888. Zde je uvedeno, že autor vycházel z důvěryhodných zdrojů, i když z pochopitelných důvodů neuvádí žádná konkrétní jména. Ve článku se píše, že jeden z členů vyšetřovacího týmu nedávno odcestoval do Liverpoolu, kde se dostal na stopu muže, který se před nedávnem přestěhoval do Londýna, kde si pronajal pokoj v jednom luxusním hotelu ve West Endu. Zde se brzo rozkřiklo, že nový host rád navštěvuje slumy, zejména pak ty nejhorší části East Endu. Jednoho dne z hotelu zmizel. Zanechal po sobě nezaplacený účet a černou koženou tašku. Ta byla nakonec prodána, aby byl alespoň částečně uhrazen cizincův dluh. Obsah tašky je prý nyní na policii, která celou záležitost vyšetřuje. Údajně jde o několik dokumentů, šaty, šekové knížky, pornografické tiskoviny, atd. Existuje domněnka, že onen muž pochází z Ameriky. 13. října deník Suffolk Chronicle napsal: ,,Všechny lodě směřující z Liverpoolu do USA jsou bedlivě sledovány policií a pasažéři musí podstupovat důkladné osobní prohlídky, neboť panuje podezření, že whitechapelský vrah by se mohl pokusit o útěk do Ameriky, právě lodí z Liverpoolu.“

16. října 1888 se objevilo v Aily News následující: ,,Podle našeho dopisovatele policie v současné době sleduje jeden dům v East Endu, protože se domnívá, že jeden z jeho obyvatelů je nějak spojen s vraždami Rozparovače. Když jsme vyzpovídali sousedy v okolí, vyšlo najevo, že majitelka domu nedávno pronajala jeden pokoj muži, který je od poslední vraždy nezvěstný. Ten den se vrátil až k ránu, čímž vzbudil paní domácí. Ta si povšimla, že její podnájemník má na sobě úplně nové šaty. Po chvíli ji oznámil, že musí na nějakou dobu odejít a poprosil ji, ať mu vypere jeho starou košili do doby, než se vrátí. Protože její podnájemník chodil velice často pryč, majitelka domu se nad tím nijak nepozastavila. Až později si všimla, že na rukávech a manžetách jeho košile je značné množství krve. Když se pak doslechla o dvou vraždách, které se staly minulé noci, začalo v ní vzrůstat podezření. Zařídila se podle rad některých svých sousedů a šla na policii, kde jim vše řekla a ukázala jim košili potřísněnou krví. Když se jí policisté ptali, kdy se její podnájemník vrátí, odpověděla jim, že sice neví, ale že se většinou vrací o víkendu. Všeobecný názor lidí v blízkém okolí je však ten, že onen podivný muž se již nikdy zpátky nevrátí. Navštívili jsme tento dům a zjistili jsme, že jeho majitelka je korpulentní Němka, mluvící velmi špatnou angličtinou. Nechtěla nám sdělit žádné další informace, krom toho, že její podnájemník se stále ještě nevrátil. Podle sousedů se v domě neustále pohybují dva detektivové a dva policisté. Do domu se dá dostat nejen předními dveřmi, ale i dvorkem a v těsném sousedství je několik bočních uliček, takže je tu několik možností, kudy by se mohl někdo nepozorovaně vplížit dovnitř. Vzhledem ke všem skutečnostem se zdá, že se policie má konečně v případu whitechapelských vražd čeho chytit a že dopadení onoho muže je už jen otázkou času.“

Podle badatelů Stewarta Evanse a Paula Gaineyho policie opravdu objevila dům v East Endu, který sloužil vrahovy jako základna pro jeho noční výpravy. Košile se stopami krve se zdá jako silný důkaz spojující tajemného podnájemníka s vraždami Rozparovače. Navíc, policisté znali jeho totožnost. Na druhou stranu, vrah nyní věděl, že je hledaný a že musí být stále v pohybu. Podle Evanse a Gaineyho pak policie všechny zprávy o záhadném domě dementovala, právě z obavy, aby vraha nevyplašila.

East Anglican Times, středa 17. října: ,,I přes veškeré zapírání policie se zdá, že naše reportáž je založena na pravdivém základu. Policisté pozatýkali několik osob v naději, že jedním z nich bude i vrah z Whitechapelu. Vše se nakonec ukázalo být marné a to i přesto, že k jednomu podezřelému se pozornost policie upínala obzvlášť bedlivě s nadějí, že během jeho krátkého uvěznění najde dostatek důkazů spojujících ho s těmi odpornými vraždami. Bohužel, muž byl nakonec propuštěn. Ani naši informaci, že mají v držení košili se stopami krve, policisté nijak nekomentovali. Pro větší důvěryhodnost naší reportáže jsme se rozhodli uveřejnit adresu onoho tajemného domu. Jde o 22 Blatty Street. Je to velice blízko ke dvoru na Berner Street (kde byla zavražděna Elizabeth Strideová) a jelikož je v blízkosti spousta vedlejších a postranních uliček, není těžké si domyslet, že by tady pro vraha bylo velice snadné se beze stopy vytratit. Majitelku domu se nám již nepodařilo kontaktovat“

Blatty Street je opravdu jen jednu ulici na východ od Berner Street a jde o oblast, které je přímo v epicentru Rozparovačových vražd. Celý tento případ s podnájemníkem z Blatty Street je dlouho opomíjen, částečně proto, že zapadl mezi mnoha dalšími články v novinách, z nichž některé možná vydávala sama policie, aby snížila důvěryhodnost novin a zabránila tomu, aby vrah vytušil možné nebezpečí. Evans a Gainey dokonce tajemnému podnájemníkovi přiřadili i jméno: Francis Tumblety (viz obrázek), americký mastičkář a bylinkář, který v době vražd žil ve Whitechapelu. I když neexistuje žádný přímý důkaz, že žil přímo v Blatty Street, je tu jedna věc, která ho se záhadným podnájemníkem spojuje. V době vražd je totiž zatčen za obscénní jednání. Nakonec je propuštěn na kauci. Mohl být oním podezřelým, ke kterému se upínala pozornost policie? Tumblety nakonec odplul lodí z Liverpoolu do USA, kde se usadil v New Yorku. I tam jej sledoval Scotland Yard, ale i tentokrát bez úspěchu. Tumblety je velice slibný podezřelý. Podezíral ho i šéf inspektor John J. Littlechild. O Tumbletym je všeobecně známo, že vlastnil sbírku děloh ve sklenicích! Tumblety byl nenápadný, tichý člověk, v podstatě ignorovaný svým okolím. Rozhodl se proto pomstít společnosti za to, že jej vyvrhla? Byl to ten typ člověka, o kterém byste řekli, že je to neškodný samotář. Ostatně jako většina sériových vrahů…