Walter Sickert patří společně s princem Albertem Viktorem, Sirem Williamem Gullem a Lewisem Carrollem mezi slavné podezřelé v případu Jacka Rozparovače.
Walter Richard Sickert se narodil 31. května 1860 v Mnichově. Jeho matka byla Angličanka a otec Dán. V roce 1868 se rodina přestěhovala do Anglie, nejprve do Bradfordu a následující rok do Londýna. Sickert v 18 letech opouští školu a touží jít v otcových stopách (jeho otec byl ilustrátor). Otec ho ovšem od kariéry malíře odrazuje, takže Sickert se začne věnovat divadlu, kde vystupuje pod pseudonymem pan Nemo. Právě díky divadlu se Sickert seznamuje s americkým malířem Jamesem McNeilem Whistlerem. Toto setkání změní celý Sickertův život.
Pod Whistlerovým vlivem se Sickert obrací k divadlu zády a začne se naplno věnovat malování. V roce 1881 jsou jeho práce poprvé vystavována ve Společnosti výtvarného umění v Londýně. Ten stejný rok začne navštěvovat dvě umělecké školy v Londýně. Už o rok později ovšem studium ukončuje a připojuje se k Whistlerovy, kterému dělá asistenta v jeho ateliéru a zároveň se stane jeho žákem. Sickert přejímá i Whistlerův malířský styl, ke kterému patří rychlé a rázné tahy štětcem a výrazné stínování. Právě díky Sickertově práci se světlem a stínem některé postavy na jeho obrazech vypadají jako znetvořené. Jde ovšem je velmi těžko určit, zda se jedná o stín nebo krev.
V roce 1883 Sickert poprvé cestuje do Francie, kde se chce setkat s Manetem. Ten je ovšem už vážně nemocný, takže Sickert se nakonec potkává s dalším slavným malířem té doby, Degasem. Vzniklo tím přátelství, které vydrželo až do Degasovy smrti v roce 1917. I Degas velmi ovlivnil Sickertův malířský styl. Pod vlivem Degase začal Sickert malovat svět londýnských kabaretů a obyčejných lidí.
V roce 1885 se Sickert oženil s o dvanáct let starší Ellen Cobdenovou. Procestovali spolu Nizozemí, Německo, ale Sickert cítil, že ačkoliv jeho domovem je Anglie, jeho srdce ho táhne do Francie. Proto také mnoho času strávil ve francouzském Dieppe.
V Anglii se Sickert přestěhoval do 54 Broadhurst Gardens v jižním Hampsteadu, kde si v prvním patře otevřel ateliér. To je docela důležitá informace, protože z toho vyplívá, že v 80. letech 19. století to byl Sickertův jediný ateliér v Londýně. To vyvrací tvrzení, že měl tři ateliéry ve Whitechapelu nebo dokonce v Cleveland Street (jak tvrdí Knight ve své teorii o královském spiknutí).
V roce 1896 Sickert otevírá (pod Whistlerovým patronátem) školu umění v Londýně, kde také vyučoval. Jeho manželství mezi tím prochází velkou krizí, která vyvrcholí rozvodem v roce 1899. Na vině byla údajně Sickertova nezřízená touha po svobodě a jeho časté nevěry. Rozpadá se i Sickertovo přátelství s Whistlerem. Na druhou stranu se Sickertovi podařilo vybudovat si v Londýně pověst respektovaného malíře, takže zavírá svůj londýnský ateliér a na podzim 1898 se stěhuje do francouzského Dieppe. Odtud se přesunuje do Neuville, kde žije s Augustine Villainovou a jejími dětmi. Je velmi pravděpodobné, že biologickým otcem jejího syna Maurice byl právě Sickert (což by dozajista vyvrátilo některé spekulace o údajné Sickertově neplodnosti).
Do Londýna se Sickert vrátil až v roce 1905. Zde pokračoval v malování obrazů ze světa kabaretů nebo spodiny v Camden Town. Do Francie se pak ještě jednou vrátil kvůli výstavě svých obrazů v Paříži, ale ještě téhož roku se natrvalo vrátil do Anglie.
V roce 1911 Sickert zakládá Camden Town Group, později přejmenovanou na London Group. Také se znovu žení, jeho druhou manželkou se stává Christine Angusová, jeho o sedmnáct let mladší studentka. Bohužel, v říjnu 1920 Christine umírá. Při jejím pohřbu údajně Sickert otevřel její urnu a hodil část jejího popelu po pozůstalých. Na to někteří badatelé poukazují jako na jasný důkaz Sickertovy psychopatie. Ve světle jeho chování v několika příštích letech, se však zdá, že to byl jen podivný projev hlubokého zármutku. Po manželčině smrti se Sickert zhroutil a jeho chování se stalo velice nevyzpytatelné a výstřední. Smrt jeho matky v únoru 1922 jeho deprese ještě prohloubila.
V roce 1924 se stal Sickert čestným členem královské akademie (za deset let na to ale odtud odešel kvůli neshodám s prezidentem akademie)
Třetí Sickertovou manželkou se stala jeho dlouholetá přítelkyně Thérese Lessoreová. Svatba se konala v červnu 1926. Jen týden po svatbě však Sickert prodělal mrtvici, z jejíchž následků se zotavoval po zbytek roku.
Na sklonku své kariéry začal Sickert malovat podle fotografií, držíce se tak svého pravidla, že nikdy nemaloval to, co nespatřil na vlastní oči. Ještě v roce 1941 se koná výstava Sickertových prací v Národní galerii v Londýně.
Walter Sickert zemřel 22. února 1942 v Bath, kde byl i pohřben.
Jedním z prvních důvodů, proč Sickert byl a je spojován s vraždami ve Whitechapelu, je to, že rád maloval prostitutky. To samozřejmě nic nedokazuje, koneckonců spousta jiných malířů to dělalo také (namátkou například Degas, Renoir nebo Toulouse – Lautrec). Prostitutky byly také jedny z mála, které byly ochotné pózovat malířům nahé, zvláště pak v upjaté viktoriánské době. Důležité je také to, že Sickert začal malovat tyto akty až v letech 1903 – 1904, tedy relativně dlouho po skončení Rozparovačova řádění. Sám Sickert v jednom svém dopise napsal: „Je to opravdové potěšení pracovat s těmito krásnými ženami, které mi ochotně se smíchem pózují a ještě přitom vypadají jako andělé.“ Jsou toto slova sériového vraha, který mluví o svých „oblíbených“ obětech? Spíše to odpovídá slovům malíře, který se těší z bezstarostné a svobodomyslné povahy svých modelek.
Dalším argumentem jsou údajně názvy některých Sickertových obrazů. Pravda je ovšem ta, že Sickert jména svých děl často měnil. Pracovní název mohl být tedy nakonec jiný než ten, který měl již hotový obraz na výstavě. A nebylo ani výjimkou, že Sickert pak na další výstavě jméno obrazu opět změnil. Tím jak se ale měnily názvy jednotlivých obrazů, měnil se i výklad toho, co vlastně zobrazují. Jako příklad nám může posloužit Sickertův obraz Vražda v Camden Town, jehož druhý název je Co uděláme pro nájemné? Na obraze je muž sedící na okraji postele se sklopenýma očima a za ním leží nahá žena. V případě názvu Vražda v Camden Town se nabízí následující výklad: žena je mrtvá a muž je buďto její vrah nebo milenec, který našel její tělo. Když ale změníme název na Co uděláme pro nájemné? scéna se rázem dramaticky změní také. Muž sedí na posteli, zdrcen jejich tíživou finanční situací. Nahá žena ležící vedle něj teď nepředstavuje oběť vraždy, ale možnost jak přijít k penězům. Jsou ale ochotni zajít takhle daleko?
V roce 1976 se objevila kniha Stephena Knighta Jack Rozparovač: Konečné řešení, ve které její autor tvrdí, že Sickert byl zapleten do tzv. Královského spiknutí. K podobnému závěru pak dojde v knize Sickert a zločiny rozparovače její autorka Jean Overton Fullerová. Oba pak svorně tvrdí, že stopy vedoucí k Sickertovy jsou k nalezení i na některých jeho obrazech. Pojďme se na tedy na některé z nich podívat trochu blíže.
Knight tvrdí, že největším důkazem o Sickertově zapojení do konspirace je obraz Amphitryon, známý i pod druhým názvem Uznání otcovství pana X. Na obraze je ponurá místnost s vysokým stropem. Na krbové římse je nějaký druh ozdoby. O co přesně jde, není zase tak důležité, mnohem zajímavější je, že tento předmět je ve tvaru lebky. Z krbové římsy zírá na nuzně oblečenou ženu v halence a dlouhé sukni. Žena se odvrací od jejího zlověstného pohledu a v zoufalství si zakrývá tvář. Knight tvrdí, že onou ženou na obraze je Mary Jane Kellyová. I samotný název Uznání otcovství pana X svádí k myšlence, že obraz má spojitost k událostem na Cleveland Street. Ale kdo je pan X? A co druhý název obrazu? Amphitryon byl thébský generál, jehož ženu Alcmene svedl samotný nejvyšší bůh Zeus v přestrojení za jejího manžela. To se neobešlo bez následků, když krátce na to Alcmene otěhotněla. Nepřipomíná Vám to tak trošku příběh o obyčejné dívce, kterou svedl následník trůnu (který vystupoval jako „obyčejný člověk“?) Ve skutečnosti lze ale mýtus o Amphitryonovi vysvětlit i jako příběh o zrození Hérakla, protože ze spojení Alcmene a Dia vzejde právě tento antický bájný hrdina. To už má k teorii o královském spiknutí hodně daleko. Navíc Amphitryon není žádný obyčejný člověk, ale vnuk samotného Dia (jeho dědeček byl další hrdina Perseus). A souhlasil by i druhý název Sickertova obrazu Uznání otcovství pana X, na kterém Alcmene sžírá představa, že je těhotná a neví, jestli otcem je její muž nebo neznámý cizinec, který se objevil v přestrojení za jejího manžela.
Dalším vodítkem ke královskému spiknutí má být série Sickertových obrazů Paní Barrettová a Vydírání. Na jednom z nich (asi 1906) je zobrazena mladá žena ve velkém klobouku. Knight tvrdil, že na obraze je namalovaná Mary Jane Kellyová, protože ona žila s mužem jménem Barrett a často se představovala jako jeho manželka. V tom je ovšem Knight opět nepřesný, protože jméno tohoto muže bylo Barnett.
Na skice pojmenované Vydírání (asi 1905) vidíme ženu sedící na židli. Její pohled je skelný, také se zdá, že jí chybí konec nosu a rovněž velice slabé vymezení úst dává tušit, že žena možná ani žádná ústa nemá. Jak Knight tvrdí, je to velice podobné tomu, co vrah udělal Mary Jane Kellyové.
I na dalším obraze nazvaném Paní Barrettová je podle Knighta vyobrazena Mary Jane Kellyová. Žena je tentokrát namalována z profilu, je mrtvolně bledá a její tvář připomíná lebku.
Nabízí se otázka: Kdo vlastně je paní Barrettová? Někteří odborníci na Sickertovu práci se shodují na tom, že paní Barrettová byla ve skutečnosti Sickertova uklízečka. Pro toto tvrzení ovšem neexistuje žádný důkaz. Když se ovšem na tyto obrazy podíváme, zjistíme, že žena na nich rozhodně není stejně stará. To by spíše naznačovalo, že na sérii Paní Barrettová je vyobrazeno několik různých žen a ne jen Mary Jane Kellyová, jak tvrdí Knight. Nemluvě o tom, že stejně jako u jiných Sickertových obrazů i jeho práce ze série Paní Barrettová měly původně jiné názvy. Pokud by opravdu Sickert do svých obrazů záměrně umisťoval vodítka ke královskému spiknutí, proč by jim pak dával názvy, u kterých by nikoho ani nenapadlo, že mají jakoukoliv spojitost s vraždami Rozparovače?
Dalším obrazem, který má vést k Sickertovu zapletení do královského spiknutí je obraz Lazar končí svůj půst (asi 1927). Na obraze je starý muž sedící u stolu, na kterém je lžíce a něco, co připomíná hrozny. Knight tvrdí: „Jediná zmínka z Bible o Lazarovu jídlu se týká masa. Proč tedy Lazar na tomto obraze pojídá hrozny?“ Důležitou součástí Knightovy teorie je ta část, ve které Gull (Rozparovač) omámí své oběti otrávenými hrozny. A v tomto obraze Knight vidí jednoznačný odkaz na tento vrahův postup. Toto tvrzení ovšem tvrdě naráží na výsledky pitev všech obětí Rozparovače, během kterých v žaludku obětí nikdy nebyly nalezeny žádné zbytky po hroznech. To platí zejména o pitvách Elizabeth Strideové a Catherine Eddowesové, kdy se pitvy provádějící lékaři soustředili hlavně na přítomnost jedu v tělech obětí. Co je ovšem nepopiratelným faktem je skutečnost, že v roce 1926 Sickert prodělal těžkou mrtvici, ze které se dlouhou dobu zotavoval. Druhý fakt je to, že onen stařík na obraze je sám Sickert, který se namaloval podle své fotografie. Když obě tyto skutečnosti spojíme dohromady, vyjde nám, že se tento obraz vůbec nevztahuje k Bibli, ale k Sickertovu „znovuzrození“ po prodělané nemoci.
Asi nejdůležitější obraz spojený s teorií o královském spiknutí se jmenuje Nuda (asi 1921). V popředí sedí muž, kouřící doutník, na stole před ním stojí pivo. Za mužem stojí žena, která tupě zírá na obraz zavěšený před ní na stěně. Celá tato scenérie má zobrazovat nudu, do které se postupně vnořilo jejich vzájemné soužití. Pro nás je ovšem nejdůležitější obraz, který visí na stěně za touto dvojicí. Knight tvrdí: „Na obraze na stěně je královna Viktorie a to, co se zdá jako pták letící vedle její hlavy, je ve skutečnosti racek.“ A právě racek má ukazovat na teorii o královském spiknutí. Je ovšem důležité si slovo racek přeložit do angličtiny. Racek = gull! To samozřejmě odkazuje na Sira Williama Gulla a racek letící nad královniným ramenem má symbolizovat jeho oddanost koruně, pro kterou je ochoten i vraždit. Není zcela jistě bez zajímavosti, že existovalo několik verzí tohoto obrazu a na všech je vidět neidentifikovaný cákanec bílé barvy. Je to ale opravdu racek? Nemůže to být holub nebo motýl? A je zde vůbec královna Viktorie? Na obraze je vidět relativně mladá žena, která se opírá o stolek, možná o nějaké zábradlí, za ní se rýsuje jakési chmýří, možná kožešina, může to ale být i nějaký druh vegetace (možná keř). Připomíná Vám to vážnou královnu Viktorii, která se na veřejnosti neobjevovala jinak než ve svých smutečních černých šatech? Je známo, že Sickert maloval vždy jen to, co sám viděl na vlastní oči. Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že i onen obraz na stěně opravdu existoval a že ho Sickert pouze překreslil do svého obrazu. Těžko si lze představit, že by v roce 1921 někdo namaloval obraz takto mladé Viktorie, navíc by na takovém obraze musel být i nějaký symbol královské moci. Celé to spíše připomíná obraz nějaké herečky nebo zpěvačky, které kolem ramene poletuje motýl, možná víla.
12. září 1907 byla v 29 St. Paul Road v Camden Town zavražděna příležitostná prostitutka Emily Elizabeth „Phyllis“ Dimmocková. Celý případ proslul jako vražda v Camden Town. Sickert tak nazval několik svých obrazů (vždy je na nich nahá žena a oblečený muž), což vedlo některé badatele k tomu, že vrahem „Phyllis“ byl sám Sickert nebo že na obrazech není v skutečnosti zobrazena ona, ale Mary Jane Kellyová.
Podobnost mezi vraždami „Phyllis“ a Mary Jane je jasná. Obě byly prostitutky, obě byly zavražděny ve své posteli, obě patřily k nižším společenským vrstvám a obě měly podříznuté hrdlo. Navíc je známo, že Sickert byl případem vraždy v Camden Town velice fascinován (stejně jako vraždami Rozparovače). Sickert byl fascinován hned několika kriminálními případy. Mimo vraždy v Camden Town a řádění Jacka Rozparovače, byl posedlý případy doktora Crippena nebo Sira Tichbornea. Dost často navštěvoval místa činu, jako například dům, ve kterém doktor Crippen zavraždil svou ženu nebo místa vražd Jacka Rozparovače. Sickert byl také přesvědčen, že v jeho pokoji v 6 Mornington Crescent, dříve bydlel samotný Rozparovač. Svědčí o tom jeho obraz s názvem Ložnice Jacka Rozparovače. Sickertovi celou historku vyprávěla jeho bytná, která tvrdila, že její předchozí podnájemník (údajně student veteriny) byl slavný whitechapelský vrah. Stephen Knight přišel dokonce s tvrzením, že Sickert se několikrát oblékl jako Rozparovač a takto nastrojen chodil bezcílně po ulicích. Také se traduje, že během malování obrazů Vražda v Camden Town měl kolem krku uvázaný červený šátek. To si Knight a s ním i jiní badatelé spojují se svědectvím Josepha Lawendeho (před vraždou Catherine Eddowesové), který tvrdil, že podezřelý měl kolem krku jakýsi červený šátek. Rovněž George Hutchinson ve svém svědectví vypověděl, že neznámý muž, kterého viděl ve společnosti Mary Jane Kellyové, dal Mary Jane červený šátek. Z toho Knight a ostatní vyvozují, že to byl stejný šátek, který používal Sickert při malování a to tedy znamená, že Sickert je Rozparovač. Trošku zvláštní dedukce…
U série Vražda v Camden Town se musím opět vrátit k obrazu s druhým názvem Co uděláme pro nájemné. Knight tvrdí, že i druhý název obrazu má odkazovat na Mary Jane Kellyovou, protože Mary Jane v době své smrti dlužila za nájem. Ale kde jsou další spojitosti? Žena na obraze nemá podříznuté hrdlo, není nijak znetvořena a není vlastně ani jisté, jestli je vůbec mrtvá! Spíše to vypadá tak, že Sickert využil zájmu veřejnosti o vraždu „Phyllis“ Dimmockové a jednoduše přejmenoval jeden svůj starší obraz na Vražda v Camden Town.
Nicméně obraz L'Affaire de Camden Town (1909) by mohl opravdu zobrazovat vraždu Emily Dimmockové. Na obraze je muž stojící nad nahou ženou ležící v posteli. Žena se od něj odvrací a rukou si chrání obličej, i když toto její gesto je dost nejednoznačné.
Další obraz ze série Vražda v Camden Town (asi 1908) zobrazuje nahou ženu ležící na posteli. Vedle ní sedí mladík s čepicí na hlavě a prohlíží si ji. Overton Fullerová o tomto obraze uvádí: „Kde je ženin pupík? Tam, kde by ho každý očekával, není nic. A to, co jako pupík vypadá, je příliš nízko, téměř až u genitálií. A co ono podivné V pod údajným pupíkem? Něco podobného se dá najít na policejních fotografiích Catherine Eddowesové v místech, kde vrah svou oběť zohavil. Ale Emily Dimmocková na tomto místě znetvořena nebyla!“ Tady si přece jen dovolím nesouhlasit. Pokud se na tento obraz pozorně zadíváte, nelze než souhlasit, že to co vypadá jako pupík, ve skutečnosti opravdu pupík je. A to vzhledem k poloze ženiných prsou.
K vraždě v Camden Town mi dovolte ještě jednu poznámku. Patricia Cornwellová (její teorii o Sickertovi se budeme věnovat později) také zastává názor, že Sickert byl nejen Jack Rozparovač, ale že byl i vrahem Emily Dimmockové. Na otázku, proč malíř začal malovat obrazy svých obětí až 20 let po vraždách Rozparovače, odpověděla: „Sickert byl velice chytrý a lstivý muž. Čekal tak dlouho proto, že nechtěl na sebe upoutat nežádoucí pozornost.“  Nabízí se ovšem i druhá otázka. Proč se série obrazů Vražda v Camden Town objevila takřka hned po vraždě Emily Dimmockové? To už Sickert přestal být chytrým a lstivým mužem?
Počínaje rokem 1905 Sickert namaloval několik dalších obrazů, o kterých někteří badatelé tvrdí, že zobrazují oběti Jacka Rozparovače. A možná, že nejsou tak daleko od pravdy…
Platí to zejména o obraze La Hollandaise (1906). Je na něm nahá žena lenošící na posteli ve špinavé místnosti a místo obličeje má jen znepokojivou a nejasnou skvrnu. Stephen Knight tvrdí, že není těžké tuto skvrnu porovnat se znetvořením tváře Mary Jane Kellyové. I mnoho renomovaných odborníků na výtvarné umění se shodne na tom, že žena na obraze má znetvořený obličej. Jean Overton Fullerová připojuje zajímavý postřeh, když tvrdí, že na noze ženy na obraze je znatelná bílá rýha, která zhruba odpovídá místu, od kterého měla Mary Jane odřezány kusy masa na stehnech (o čemž se můžete přesvědčit na fotografii z místa činu). Podobná čára se objevuje i pod hrdlem vyobrazené ženy. Pokud opravdu někdy Sickert namaloval některou z Rozparovačových obětí, je to právě na obraze La Hollandaise.
Dalším Sickertovým dílem spojovaným s whitechapelským vrahem, je obraz Nuit d'Eté (1906). Opět se tu objevuje obvyklý motiv nahé ženy ležící na posteli. Overton Fullerová dodává: „Tvář a nos má žena znetvořený. A co je ta podivná čára táhnoucí se v blízkosti ženiných genitálií? Opravdu to silně připomíná policejní fotografii Catherine Eddowesové.“  Ani tady se celá věc nedá odbít tvrzením, že jde o pouhou smyšlenku.
Další na řadě je obraz Putana Casa (1903). Na obraze je žena sedící na židli, která má většinu pravé tváře ponořenu ve stínu. I na policejní fotografii obličeje Catherine Eddowesové vidíme jen pravou tvář oběti. Navíc je tu i několik dalších podobností, například u vlasů nebo to, že žena na obraze má velmi nezřetelný nos. Na druhou stranu, modelem pro tento obraz stála jedna ze Sickertových oblíbených modelek, kterou on sám pojmenoval La Giuseppina. Tato žena se objevuje na několika dalších Sickertových obrazech a na všech má vlasy upraveny do stejného drdolu, jako na tomto obraze. Nos je sice nezřetelný, ale ne znetvořený. Také zde není žádné další zohavení, které je patrné na vzpomínané policejní fotografii Catherine Eddowesové. A tak se zdá, že na tomto obraze jde opravdu jen o hru světla a stínu.
Důležitý obraz je Le Journal (asi 1906). Na něm je vyobrazena ležící žena, která čte noviny. Knight tvrdí, že žena na obraze je ve skutečnosti mrtvá a upozorňuje na fakt, že spodní část novin je překryta ženinými vlasy. To by samozřejmě znamenalo, že žena noviny nečte, ale že noviny leží za ní na podlaze. Overton Fullerová přichází s další teorií. A to, že poloha hlavy ženy je velice podobná té na fotografii Catherine Eddowesové (fotografie, na které leží Eddowesová v rakvi). A náhrdelník z perel, který má žena na obraze má znázorňovat podříznuté hrdlo oběti. S tímto názorem se ztotožňuje i Patricia Cornwellová. Všechno to vypadá velice přesvědčivě, nicméně se zdá velice nepravděpodobné, že by žena na obraze byla opravdu mrtvá. Ledaže by dokázala držet svou levou ruku ve vzduchu. Tomu totiž odpovídá její úhel i rozměry. A vlasy překrývající noviny? Pravděpodobně jde o výsledek několika rychlých tahů štětcem, tolik typických pro Sickertovu práci. Ani tvrzení, že obraz je podobný fotografii Eddowesové nezní tak úplně přesvědčivé. Osa těla na fotografii je zleva doprava, zatímco na obraze je to přesně obráceně. Catherine Eddowesová má na fotografii zmuchlané vlasy nasáklé krví, modelka na obraze je učesaná, navíc na jejím obličeji není ani památky po jakémkoliv zohavení. Obraz tak zřejmě opravdu zobrazuje ženu sedící na pohovce, která si opírá hlavu a čte si noviny. Cornwellová ještě odkazuje na údajný dopis od vraha ze 17. září 1888, ve kterém stojí: „Jakej krásnej náhrdelník jsem ji dal!“ Protože žena na obraze má právě náhrdelník z perel, je Cornwellová přesvědčena, že dopis psal právě Sickert. Ve svém tvrzení ovšem opomíjí fakt, že tento dopis byl „nalezen“ až v roce 1988 a že většina odborníků se shodne na tom, že jde o podvrh. Jako důkaz jim má sloužit to, že dopis nemá známku a ani není orazítkovaný. Navíc neexistuje jediný policejní záznam, který by se o něm zmiňoval. Stejně tak o něm mlčí i tehdejší noviny.
Dalšími obrazy, které podle Cornwellové ukazují na Sickerta jako na podezřelého jsou The Prevaricator (asi 1920) a La Parisienne (1924). Na obou obrazech je vyobrazena ložnice s dřevěnou postelí. Co je na těchto obrazech podivného? Jsou to totiž jediné jeho obrazy, na kterých Sickert zobrazil dřevěné postele. Vždy totiž maloval postele železné. To Cornwellovou přivedlo k myšlence, že na obou obrazech je ve skutečnosti namalován malý pokoj Mary Jane Kellyové v Miller's Court. To je podle Cornwellové jasný důkaz, že vrahem musel být Sickert. Jak jinak by přece věděl, jak její pokoj vypadal?
Ještě jednou se vrátím k obrazům Vydírání a Paní Barrettová. Knight tvrdí, že žena na obraze je Mary Jane Kellyová. Ve skutečnosti to ale vypadá, že by to mohla být Catherine Eddowesová! Při porovnání obrazu Vydírání a fotografie znetvořené tváře Eddowesové se nabízí mnoho podobností. Chybějící nos, v podstatě neexistující rty, navíc žena na obraze má zastíněna ta místa v obličeji, na kterých byla zohavena Catherine Eddowesová. I na obraze Paní Barrettová jsou na ženině tváři podivné skvrny a to v místech, kde vrah zohavil Eddowesovou. A ještě je tu podivné obrácené „V“ na levé tváři modelky na obraze. Je přesně na tom stejném místě, jako obrácené „V“, které vrah vyryl do levé tváře Eddowesové!
Je docela možné, že Walter Sickert opravdu mohl na svých obrazech namalovat několik obětí Jacka Rozparovače, to z něj ovšem ještě nedělá sériového vraha. Jde spíše o práci muže, který se velice zajímal o slavné vraždy a jeho zájem se také promítl do jeho práce.
Na závěr této malé exkurze do světa obrazů mi dovolte ještě jednu poznámku. 31. prosince 1898 skončil ve Francii pod gilotinou Joseph Vacher, známý jako Francouzský rozparovač. Měl na svědomí brutální vraždy 7 žen a 4 mladíků. V roce 1899 ve Francii vychází kniha Vacher l'éventreur et lesy crimes sadiques, ve které profesor Lacassagne zveřejnil svou studii o snaze porozumět myšlenkovým pochodům tohoto francouzského vraha. V kapitole zabývající se ostatními sériovými vrahy se objevuje i zmínka o Rozparovači. Nejdůležitější je ale fakt, že jsou zde vůbec poprvé zveřejněny fotografie dvou Rozparovačových obětí. Slavná fotografie zmasakrované Mary Jane Kellyové ležící na své posteli a fotka Catherine Eddowesové z márnice. Sickert žil až do roku 1905 ve francouzském Dieppe. Krátce po jeho návratu do Anglie začíná malovat obrazy, o kterých je možné tvrdit, že zobrazují oběti Rozparovače. A teď je důležité si připomenout jednu skutečnost: Sickert maloval jen to, co viděl na vlastní oči nebo to, co alespoň viděl na fotografii. Když tato fakta dáme dohromady, máme malíře, který je fascinovaný vraždami ve Whitechapelu a který je ve Francii zrovna v době, kdy zde vychází kniha, ve které jsou vůbec poprvé zveřejněny policejní fotografie Rozparovačových obětí. Copak by si nechal ujít takovou příležitost? Koupí si tedy jeden výtisk knihy. Když se pak vrátí do Londýna a najde si nový byt, jeho bytná mu převypráví příběh o tom, že právě zde dříve bydlel Jack Rozparovač. Fascinovaný Sickert tedy začne podle fotografií v knize malovat obrazy inspirované vraždami ve Whitechapelu. Tím by se vysvětlovala podobnost některých obrazů s fotkami pořízenými z márnice. Pokud by obrazy maloval sám vrah, dalo by se přece logicky očekávat, že bude své oběti zobrazovat na místě činu a ne v policejní márnici, do které navíc Sickert zcela jistě neměl přístup! Cornwellová také zdůrazňuje podobnost místnosti z jednoho Sickertova obrazu s pokojem Mary Jane Kellyové a pokládá si vcelku logickou otázku: „Jak mohl Sickert vědět jak její pokoj vypadal?“ A jak to ví Cornwellová? Je to jednoduché. Oba, jak Sickert tak i Cornwellová, znají pokoj z fotografie z místa činu! A ještě je tu jedna otázka. Jestliže byl Sickert vrahem a své oběti zobrazoval na svých obrazech, tak proč na nich nejsou Mary Ann Nicholsová, Annie Chapmanová a Elizabeth Strideová? Odpověď je jednoduchá, jejich fotografie v Lacassagneho knize nejsou!
V roce 2001 vystoupila v televizi ABC Patricia Cornwellová se svou teorií, že Jack Rozparovač byl ve skutečnosti právě malíř Walter Sickert, kterou poté také publikovala ve své knize Portrét vraha: Jack Rozparovač – případ uzavřen.
Pro její teorii je důležitý předpoklad, že Rozparovač psal policii a tisku dopisy. Je pravda, že těchto dopisů obdržela média i policie obrovské množství. Jen do současnosti se jich dochovalo 600! Scotland Yard dokonce podobné dopisy dostával ještě v 60. letech 20. století. A nebyly odesílány jen z Londýna nebo Velké Británie, ale v podstatě z celého světa (namátkou například z Francie, USA, Austrálie, JAR, atd.) Je naprosto logické, že tuto obsáhlou korespondenci nemohl mít na svědomí jediný člověk. Tím spíše, že se různí rukopis, gramatika i tón těchto dopisů. Ve své době se psaní Rozparovačových dopisů stalo jakýmsi národním sportem. Dnes panuje podezření, že první dopisy („Váženej šéfe“ a „Pohlednice drzého Jackyho“) jsou výtvorem novinářů (z padělání je konkrétně podezřelý novinář jménem Tom Bulling). Tyto dopisy byly masově šířeny v tisku a pomáhaly šířit paniku mezi obyvateli, která hraničila až s šílenstvím. Bohužel tyto dopisy také vyvolaly mezi některými jedinci touhu napsat podobné dopisy, které většinou pouze kopírovaly ty původní. Proto se v nich neustále opakovala ta stejná slova: „Váženej šéfe“, „S pozdravem“, „Miluju svou práci“ a samozřejmě jméno „Jack Rozparovač“. Existuje jediný dopis, u kterého jsou odborníci ochotni uznat, že jej mohl napsat vrah. Jde o slavný dopis „Z pekla“ (není bez zajímavosti, že jde snad o jediný dopis, kde se pisatel nepodepsal jako Jack Rozparovač). V balíčku s dopisem byla přibalena i polovina lidské ledviny, o které pisatel tvrdil, že patřila Catherine Eddowesové. V jejím těle opravdu jedna ledvina chyběla, tudíž se nabízí jediné vysvětlení. Dopis musí být pravý! Faktem ovšem je, že testy nemohly nezvratně potvrdit, že ledvina z dopisu je totožná s tou, která se našla v těle Catherine Eddowesové. Je tedy možné, že dopis byl jen velice špatný vtip některého ze studentů medicíny.
Nicméně pro teorii Patricie Cornwellové je důležitý dopis z 29. října 1888. Tento dopis je ovšem všemi odborníky považován za jasný podvrh. Cornwellová a její tým vědců provedli testy DNA na dopisech Rozparovače i na dochované korespondenci Waltera Sickerta. Klasické testy DNA byly negativní. Ovšem při mitochondriálních testech DNA (mtDNA) byla nalezena shoda právě mezi tímto dopisem a Sickertovou korespondencí.
Nejprve je nutné si uvědomit, že dokumenty, na kterých se testy prováděly, jsou více než 100 let staré. Za tu dobu prošly rukama rodinných příslušníků, archivářů nebo badatelů, kteří mohli tyto dokumenty „znečistit“ svou vlastní mtDNA. Navíc není vůbec jisté, že obálky nebo známky na Sickertových dopisech olíznul právě Sickert. Není od věci si také připomenout, že ve viktoriánské éře bylo běžným zvykem při lepení obálek a známek používat navlhčenou houbičku. Navíc sama Cornwellová přiznává, že některé dopisy sice napsal Sickert, ale odeslal je za něj někdo jiný. I z těchto důvodů není vůbec jisté, že sliny na obálkách dopisů pocházejí opravdu od Sickerta.
mtDNA je navíc dědičná pouze z matčiny strany. Navíc je velice důležitá jedna věc. A to, že mtDNA není jedinečná. Tedy shoda mezi dvěma vzorky mtDNA ještě neznamená, že pocházejí od stejné osoby. Je to vlastně obdobné jako u krevních skupin. I zde platí, že dva lidé mohou mít stejnou krevní skupinu a ani nemusejí být příbuzní. U mtDNA je shoda možná u asi 1% obyvatel. Ve Velké Británii žilo v roce 1901 40 miliónů obyvatel. To tedy znamená, že v Británii v té době žilo dalších 400 000 lidí, kteří měli stejnou mtDNA jako Sickert. I když tím přesvědčivost testů značně klesla, nelze ovšem jednoznačně vyloučit, že Sickert napsal minimálně jeden zfalšovaný Rozparovačův dopis.
Cornwellová si rovněž povšimla tří znatelných vodotisků na Rozparovačových i Sickertových dopisech. Jsou to loga firem Pirie & Son, Joynston Superfine a Monkton´s Superfine. Mnoho badatelů hledá v údajných dopisech Rozparovače důkazy pro své teorie. Pokud je jejich podezřelý doktor, okamžitě vyrukují s několika dopisy, ve kterých pisatel tvrdí, že je lékař. Pokud je podezřelým člověk z Liverpoolu, najde se několik dopisů s poštovním razítkem z Liverpoolu. A pokud je podezřelým Američan, argumentují různými amerikanismy v některých dopisech. Problém je v tom, že dopisů od údajného vraha je obrovské množství a je naprosto logické, že dříve nebo později se musí objevit spojitost s jakoukoliv teorií. Je také pravda, že koncem 80. let 19. století existovalo v Británii pouze kolem 90 papíren, přičemž firma Pirie & Son patřila mezi největší. Bylo by opravdu s podivem, kdyby se mezi 600 dopisy neobjevil nějaký psaný na papíře od některé z těchto firem.
Cornwellová také uvádí, že v některých dopisech Rozparovače se objevuje slovo „Nemo“, což byl i Sickertův pseudonym u divadla. Nemo v latině znamená nikdo. V podstatě jde o podpis anonyma, který byl velice populární na konci 19. století. Takže ani tato shoda není nijak neobvyklá. Spíše svědčí o oblíbenosti tohoto slova ve viktoriánské době.
Dále Cornwellová tvrdí, že Sickert byl impotentní kvůli několika operacím, jež mu měli odstranit fistuli na penisu. Jeho impotence měla zapříčinit jeho silnou nenávist k ženám, která vyústila v jeho vražedné řádění v uličkách Whitechapelu. Je faktem, že mnoho sériových vrahů jsou impotenti. Vražda se tak pro ně stává jediným prostředkem pro jejich sexuální uspokojení. Jediný důkaz pro tvrzení, že Sickert byl neplodný, je tvrzení jeho synovce Johna Lessoreho. I on ovšem později potvrdil, že jde o informaci, kterou zná pouze z doslechu. Pravda je, že Sickert fistuli měl, není ovšem jediný důvod myslet si, že byla zrovna na jeho penise. Právě kvůli problémům s fistulí podstoupil dokonce několik vyšetření u doktora Alfreda Duff Coopera. Ten ovšem prováděl pouze operace konečníku a pochvy. Neexistuje jediný záznam, že by byl kvalifikovaný pro operaci penisu. Lze tedy předpokládat, že Sickert měl fistuli na konečníku. A Sickertova impotence? Pravda je, že jeho manželství byla bezdětná. Je ovšem vysoce pravděpodobné, že měl minimálně jedno nemanželské dítě. Řeč je samozřejmě o Josephu Sickertovi, který se proslavil svou teorií o královském spiknutí a který se dodnes soudí o to, že je nemanželským synem Waltera Sickerta a o Marice Villainovi. Koneckonců Sickert byl i mezi svými přáteli znám jako velký sukničkář a bylo o něm všeobecně známo, že svou první ženu podváděl. Jeden jeho přítel o něm dokonce tvrdil, že počet jeho nemanželských dětí se snad ani nedá spočítat. Je tedy téměř nesmyslné tvrdit, že Walter Sickert byl impotentní.
Patricia Cornwellová přišla i s tvrzením, že i když se jí nepodařilo dokázat, že Sickert byl ve dnech Rozparovačových vražd v Londýně, stejně tak neexistuje důkaz, že v těchto dnech v Londýně nebyl. To není tak úplně pravda. Je velmi pravděpodobné, že Sickert byl na podzim 1888 ve Francii. Dochoval se jeho dopis odeslaný z Francie, u kterého ovšem nelze stoprocentně určit, kdy přesně byl odeslán. Poslední Sickertův obraz, který namaloval před svým odplutím do Francie, je ze 4. srpna. Dále už neexistuje jediný záznam, který by ukazoval, že Sickert po tomto datu ještě byl v Londýně. Právě naopak, 6. září píše Sickertova matka ze St. Valéry-en-Caux, že Walter zde prožívá své šťastné období a spoustu času věnuje malování a plavání. Francouzský malíř Jacques Emile Blanche zase ve svém dopise svému otci z 16. září píše, že byl u Sickerta na návštěvě. I tehdejší Sickertova manželka se ve svém dopise svému švagrovi z 21. září zmiňuje o tom, že její manžel je již několik týdnů ve Francii. Je tedy pravděpodobné, že Sickert odplul do Francie někdy v polovině srpna 1888. A lze se domnívat, že zde zůstal až do října. Ve Francii totiž Sickert namaloval obraz, na kterém je místní řeznictví. Své dílo pak nazval Říjnové slunce. Jediné co tedy zbývá, je tvrzení, že Sickert cestoval mezi Anglií a Francií na trajektu. To je ovšem velice nepravděpodobné a čistě spekulativní.
Byl tedy Walter Sickert vrahem londýnských prostitutek? Pro toto tvrzení neexistuje jediný přesvědčivý důkaz. Nelze ovšem popřít, že tento malíř byl celým případem velice fascinován a nelze ani vyloučit, že padělal minimálně jeden údajný dopis od vraha.